čtvrtek 29. července 2021 Marta

Jedná se o blog, názory redakce se nemusí s názory autora shodovat.

Krotitel světla z Pavloviček: Vladimír Jindřich Bufka

Tak jako českou literaturu poznamenalo nevyjasněné zmizení dosud mladého Františka Gellnera na haličské frontě první světové války, mohla se i fotografie vyvíjet jinak, kdyby v květnu 1916 nezemřel na leukémii ve svých nedožitých devětadvaceti letech průkopník a lyrik fotografického obrazu Vladimír Jindřich Bufka.

Byl rodákem z Pavloviček u Olomouce, kam se jeho matka uchýlila po ovdovění a novém sňatku. Jako jeho rodiště se někdy uvádí Pavlovice u Kojetína, jde však o chybu danou asi tím, že starší jméno Pavloviček bylo „Pavlovice“. Rodina musela každopádně brzy zakotvit v Praze, kde prý Bufka absolvoval reálné gymnázium.

Rodný a křestní záznam z Pavloviček, římskokatolický farní úřad Chválkovice: 16. července 1887 se v č. 36 (sklad břidlic) rodí Vladimír Jindřich Jan, syn účetního Eduarda Jana Bufky a Karoly Wanklové.

Autorem je genealog, nakladatel a sběratel starých fotografií Radek Ocelák. Více informací naleznete zde.

Dnes je Bufka vedle známějšího Františka Drtikola řazen k nejvýznamnějším zástupcům tzv. piktorialismu: zjednodušeně řečeno šlo o fotografy zastávající názor, že originalita fotografie a umělecká hodnota snímku spočívá především ve způsobu vidění, který je do fotografického snímku vtělen. Taková obhajoba fotografie byla reakcí na předchozí vývoj. První generace portrétních fotografů po roce 1860 kladla své umění vizitkových snímků do souvislostí dobového malířství – cenila si kompozice a aranže, tvořila ve stylu, který bychom mohli nazývat „důstojným realismem“. Tato dovednost rychle zevšedněla a portrétní fotografie se stala čistě živnostenským artiklem; odbouráním mokrého kolódiového procesu byla pak navíc technická stránka věci zpřístupněna i amatérům a „svátečním“ rodinným fotografům.


Portrétní umění raných vizitkových fotografů (1860–65). S touto tradicí „důstojného realismu“, za půl století degradovanou, se piktorialisté museli aktivně a vědomě rozejít. Foto z vlastní sbírky.​ (obrázek nahoře). Bez názvu (u Votivkirche ve Vídni), V. J. Bufka 1910, Moravská galerie v Brně, převzato z publikace Antonína Dufka v Torstu. (obrázek níže).

Piktorialisté byli pak těmi, kdo odmítli realistické podání a technickou snadnost. Do fotografie začali se zpožděním vnášet antirealistické směry, zprvu hlavně impresionismus s jeho důrazem na náladu situačního zobrazení. Na té se podílí osvětlení, jež zase souvisí s denní dobou a počasím, jakož i naladění vidoucího subjektu. Piktorialisté se také s oblibou věnovali tzv. ušlechtilým tiskům – technicky pracnějším alternativám obvyklé technologie založené na solích stříbra. Bylo v tom nejen výlučné gesto těch, podle nichž umění nemá být snadné, ale také možnost individuálních zásahů do pozitivního obrazu, typicky opět v impresionistické práci se světlem.

A právě světlo ve svých nesčetných možnostech, především však na hraně svého nedostatku, se stalo uměleckou doménou V. J. Bufky. Bufka inovoval postupy, napínal možnosti procesů a materiálů, aby získal kvalitní, náladotvorné snímky za dříve neslýchaných světelných podmínek: fotografoval v mlze, v dešti, za soumraku, v noci i v ostrém protisvětle. Jeho spojencem bylo všechno to, co se za šerých dní mohlo stát nečekaným zdrojem světla – vodní hladina, odlesky na mokrém chodníku, sníh.Mimo tuto náladotvornou linii byl V. J. Bufka také průkopníkem a popularizátorem jedné z prvních barevných fotografických technik, tzv. autochromu. (Snímků se však dochovalo minimum a práce autochromu s barvou je poněkud příliš hrubá na to, aby tyto pionýrské výtvory dokázalo naše technikou zhýčkané oko docela ocenit.)

Byl k nezastavení – z dalších žánrů a technik se věnoval mimo jiné astrofotografii, mikrofotografii, platinotypii. A ani ti nejúspěšnější z piktorialistů si pak jako profesionálové nemohli dovolit rezignovat na žánr, jímž se celý ten drahý špás dal jakžtakž financovat: na portrétní ateliérovou fotografii.

Portréty jsou tedy relativně nejčetnější kategorií Bufkových originálů, na které lze dnes narazit. Asi od roku 1909 se na fotografově práci v různé míře podílela manželka Marie Bufková, která též sama fotografovala a po manželově smrti ateliér ještě dvanáct let vedla. Práce označené slepotiskovým razítkem „Atelier Bufka“ pocházejí spíše z této doby. Marie navíc některé vyhotovené snímky posmrtně signovala manželovým jménem. Možná že to bylo jen v případech Bufkova dominantního autorského podílu. Každopádně se zdá plodnější nahlížet manžele Bufkovy jako tvůrčí jednotku, jejíž články si byly navzájem oporou a inspirací, nežli se pokoušet o rozhraničení za každou cenu.


Portrét neznámé ženy, V. J. Bufka 1915, vlastní sbírka.

Ohodnoť článek

Autoři

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.