sobota 14. prosince 2019 Lýdie

Jedná se o blog, názory redakce se nemusí s názory autora shodovat.

Olomucium #8: Není neděle, jako neděle

Neděli mám rád. A kdo by také neměl? Bitva se sobotní kocovinou po páteční kalbě je i přes milionové ztráty z řad mozkových buněk vybojována a většina z nás se ocitne před oním věčným dilematem: Bože! Mě se nic nechce! Vyžeru dnes ledničku našim? Nebo skočim na oběd k babičce?” Volba je jasná..

Po cestě za pramáti jsem na telefonu zbystřil nepřečtenou zprávu od nudící se studentky žurnalistiky s žádostí o vyplnění volného času.

"Trošičku si otestujeme stav tvého kardiovaskulárního systému, milá babičko!" mnul jsem si za volantem škodolibou radostí ruce a prudce jsem otočil volantem do protisměru. Rozjel jsem se k nádraží, kde jsem v toulavé, asociální, přednádaržní smečce pracně rozeznával svou kamarádku s africkými kořeny.

"Baf!" vyskočila na mě ze zálohy.
"Fuj!" chytil jsem se za srdce. "Kolikrát ti to mám říkat?! Tohle tady nesmíš dělat!" varoval jsem jí a rozjel se směrem k mé staromódní, ortodoxní a  malinko xenofobní, pětasedmdesátileté bábince na její usedlost.

Jakmile nás věrná Okamurova volička skrz záclonu spatřila, už z dálky šlo slyšet řachtání bezpečnostního řetízku, cvaknutí dvou desítek ocelových západek a skřípění metrákové skříně, kterou se důchodkyně v panice před situací (před kterou jí mimochodem denně z Barrandova pan Soukup varoval, že jednou nastane) snažila přehradit vchodové dveře.

"Allahu Akbar! Otevři babi!" bušil jsem jí na dveře zaklínadla. "To jsem přece já! Tvůj multi-kulty vnouček!"
"Třeba není doma." přemýšlela míšenka nahlas.
"Ale je! Slyším, jak se vevnitř třese," přesvědčoval jsem jí a nepřestával jsem bušit na skleněné vitrínky ve dveřích, dokud neotevřela.
"To je dost, babi! Nechat takhle návštěvu čekat na mrazu!"
"Ale o jakém mrazu to mluvíš, ty ix-ypsilónku? Vždyť je venku dvanáct stupňů!" zubila se na nás ze dveří falešným úsměvem babička.
"To už je pro nás málo!" oponovala jí návštěva.
"Babi,  tohle je má nová přítelkyně, Faranuš."
"Salam alejkum!" uklonila se Faranuš zdvořile před babičkou, která se sesunula podél zdi k zemi.
"No přece si teď nebudeš lehat, babi!" okřikl jsem jí a pomáhal zpět na třesoucí se kopýtka. "Pojď nám udělat něco k jídlu a my zase poletíme. Spěcháme ještě na gyndu, jestli jsou trojčata v pořádku," dodal sem a
pohladil Faranuš po bříšku.

Když jsem babičku zvedl po druhé a doprovodil jí do kuchyně, matka mých fiktivních moka dětí zaujala místo v rohu jídelny. Po chvilce se jí opět vrátila barva do tváře (tím myslím babičce, na Faranuš to není nikdy moc dobře poznat) a začala servírovat. Svatomartinská husa s knedlíky a zelím byla... Inu, jako od babičky!

Protože u nás Faranuš žije už od útlého dětství, musela se se svou odlišností nějak vypořádat, což se jí vedlo na jedničku a místo toho, aby se ožehavým tématům vyhýbala, s oblibou o nich mluvívala a často tak přiváděla své okolí do nepříjemných rozpaků. Po cestě jsme si tedy vytyčili jasný cíl: Musíme babičku donutit říct slovo "černý/černá/černé".

"Doufám, že jsi dnes zase nejela bez jízdenky!" začal jsem s nenucenou konverzací u druhého chodu.
"Bohužel, nestihla jsem si jí koupit," sklopila smutně zrak. "Jak se to tady u vás říká? Když jede někdo bez jízdenky?" položila otázku babičce. Ta ale jen pokrčila rameny a rychle se napila trošky piva ze sklenice.    "Máš štěstí, že tě nechytili, taky by tě mohli zavřít, až bys... Hergott, já mám teď úplně okno! Jak je to přísloví, babi?" ptal jsem se seniorky, která už byla na dně skleničky, protože se v ní bila rasová korektnost spolu s touhou odpovědět na dětinskou otázku. Po chvilce ticha jí však otrnulo a odhodlala se zeptat na otázku, která jí celou dobu vrtala hlavou: "A od kud jste se tady u nás vlastně vzala?"

"Ále, před pár lety si jen tak s rodinou dovádíme v nafukovacím člunu ve vlnách Středozemního moře při pobřeží Egyptu, když tu náhle se k nám přihnala loď plná nemilosrdně humanitárních italských ekoaktivistů!" koulela na napjatou posluchačku bělmo z černých očnic pro větší dramatičnost. "Bezohledně nás proti naší vůli zachránili a odtáhli na chvostu své lodi k pobřeží Evropy, kde nás předali patřičným úřadům. Než jsme se nadáli, měli jsme Vaše občanství, přidělený byt a přídavky jako Olašští," odpověděla a babička si odešla po dvaceti letech tabákové abstinence zapálit ke kamnům do sklepa archivní Startku.

Po příjemné konverzaci u nedělního oběda, na kterou babička jen tak nezapomene, přišel čas na kávičku.
"Jakou pije ta tvá "slečna" kávu?" šeptala mi v kuchyni babička do ucha, když jsem jí pomáhal sklízet ze stolu.
"Tak se jí přece zeptej, babi! Ona tě neukousne."
"Kávu si dáte černou?" řekla bezmyšlenkovitě a ihned zkoprněla, když si uvědomila, že řekla to slovo. TO slovo, které se každý bílý bojí v přítomnosti černého říct ze strachu z nařčení z rasismu, či perzekucí stran soudu pro lidská práva. Pak už je jen to slovo na "N", ale na to jsem posera i já, abych tak Faranuš někdy řekl.

"No dovolte! Tím chcete jako říct, že když jsem černá, tak musím určitě pít jen černou kávu?!"

"Ehm..." 

"Pijete snad Vy jen bílej čaj?!"

"Bože ne! Tak jsem to nemys... "

"Už je mi z Vás rasistů zle!" praštila pěstí do stolu.

"Omlouvám se, jestli jsem Vás..." koktala babička v rozpacích.

"V pořádku. Jako by se nic nestalo. Je to pro nás dost choulostivé téma, vite?" dopustila nakonec Faranuš babičce a opět se posadila.

"Tak jakou si dáte tu kávu?" šeptala až nesměle svou původní otázku, na srdeční kolaps zralá, seniorka.

"Černou..."

Autoři ,

Štítky Blog

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.