sobota 14. prosince 2019 Lýdie

Jedná se o blog, názory redakce se nemusí s názory autora shodovat.

Olomucium #3: Bůh se vrátil do nebe

Snad mi tentokráte odpustíte, že se dnes ve svém vyprávění vydám daleko za hranice hanácké metropole, ale tak významná událost, jakou bylo Kájovo nanebevzetí se nemohla obejít bez mojí účasti.

Vždyť i on sám by byl určitě smutný, kdyby se s ním jeho oblíbený bloger nepřijel rozloučit a vše sledoval jen zprostředkovaně a neosobně přes mass-media.

Ledva jsem vyřízl několik mistrových fotografií z posledního článku na Drbně, abych se jimi pokusil polepit depresivní hřbitovní svíci, koupil jsem si deset lahváčů,nasedl na první volný vlak, a odjel do Prahy. A musel si koupit nový tablet...

Organizátoři akce počítali s decentní, nebojím se říct, až komorní atmosférou. Tři sta tisíc smutebčanů je přesvědčilo o mylnosti jejich doměnky a do hlavního města se poklidně sjížděli ze všech koutů Evropy. Není se tedy čemu divit, že celou osádku vlaku tvořili především věrní fanoušci.

Při průchodu chodbičkou se z každého kupé ozývala vždy jiná hitovka našeho českého Elvise:

"Ze zdi na mě tupě zírá…“

"Kávu si osladím…“

"Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?"

"Kdo neskáče, není Čech!" (Ve stejný den se totiž v Edenu hrál zápas Česko Vs. Anglie)

"Babiš říkal, že o povinnosti vystrojit Kájovi státní pohřeb nebude s nikým diskutovat ani len vterinu! Natož pak s jeho rodinou!" stěžoval jsem si cestující sedící vedle mě, když jsem na chvíli zvedl oči od rozečteného článku v denním tisku.

"Ti budou nakonec ještě rádi, když je k němu vůbec pustí," posmutněla si nad politikovou angažovaností stařenka.

"A prý po něm pojmenují dokonce jednu bezejmennou lávku spojující Staré město a Kampu, tak uvidíme,"  krátil jsem si dlouhou chvíli šířením hoaxu.   

Po necelých třech hodinách jízdy mě přivítalo nezvykle vlídné počasí a já se vydal na konec tří kilometrové řady. V rádiu říkali, že všichni ti, co se do ní zapojí až nyní, mají už teď stoprocentní jistotu, že se dovnitř nedostanou ani za boha.

"Mein Gott!" kleli němečtí kondoleti. Já jsem však ničeho nedbal a odhodlaně se do ní postavil. Když se mě po 45 minutách na jejím konci zeptala hajzlbába: "Pisoár, nebo kabinku?", pochopil jsem, že jsem stál celou dobu ve špatné řadě.

Při druhém pokusu jsem našel konec správného smutečního zástupu až daleko za Andělem. Čekání v něm jsem si krátil konzumací alkoholu, který splachuje smutek nejlépe. Ani se mi nechtělo věřit, jak obrovské mám štěstí, když jsem po sedmém pivu míjel jednu z TioToiek, které nechal magistrát podél cesty rozestavět. Škoda jen, že stejně ohleduplní už nebyli smuteční hosté, kteří mi nevěřili, že jsem ve frontě stál již dříve a sotva jsem se pokusil zařadit zpět na své místo, selfe tyčkami mě vybičovali opět na konec fronty, která nově začínala kousek od Příbrami. 

Absolvovat něco takového je zkouškou věrnosti každého fanouška a oddělí zrno, od plev. Proto jsem se odebral do nejlépe lokalizované restaurace, ze které byl z oken výhled na Žofín a celý pietní akt jsem sledoval v televizi.

Ještě že jsem se za Kájou vydal...

 

Nezapomeneme

Autoři | Foto Commons Wikipedia

Štítky blog, olomouc, Gott

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.