neděle 17. listopadu 2019 Mahulena

PO STOPÁCH... Nataši Gollové, slavné herečky, která nastartovala svou kariéru v olomouckém divadle

Pondělní rubrika PO STOPÁCH... je po týdnu opět tady. Tentokrát jsme pro vás vybrali příběh Nataši Gollové, slavné herečky, která začínala svou hereckou kariéru právě v Moravském divadle v Olomouci. Ponořte se do jejího příběhu. Příští týden se můžete těšit na příběh rodáka z Přerova, Františka Rasche, který vedl v období první světové války vzpouru v Boce Kotorské.

Nataša Gollová byla dcerou významného meziválečného národohospodáře a politika Františka X. Hodáče; narodila se v Brně, ale záhy se její rodiče přestěhovali do Prahy. Své křestní jméno obdržela podle postavy románové epopeje Lva Nikolajeviče Tolstého Vojna a mír, kterou před narozením Nataši její matka Adéla četla. Po středoškolském studiu na dívčím reálném gymnáziu, přičemž absolvovala baletní přípravu, školení ve scénickém tanci a herectví a pobyt v Anglii, začala studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy; naučila se anglicky, rusky, francouzsky a německy, zajímala se o literaturu a velmi dobře hrála na klavír. Při tanečním turné v Paříži roku 1932 se seznámila v ateliéru malíře Josefa Šímy s francouzským básníkem a dramatikem rumunsko-židovského původu Tristanem Tzarou (1896‒1963), zakladatelem dadaismu, jenž zůstal její životní láskou. Po návratu do vlasti zanechala univerzitního studia, poněvadž ji definitivně zlákalo divadlo.


Nataša Gollová, 40. léta 20. století. (Vlastivědné muzeum v Olomouci)

Svou divadelní dráhu začínala Nataša Hodáčová pod příjmením Gollová v Olomouci – 12. dubna 1933 vystoupila pohostinsky ve zdejším Českém divadle v dramatu Gerharta Hauptmanna Před západem slunce (v roli Inken Petersové) a již jako členka olomoucké činohry se představila publiku 27. ledna 1934 v dramatu Eugena Gladstona O’Neilla Milionový Marco (v roli princezny Kukašin). Svůj umělecký pseudonym si zvolila s ohledem na společenské postavení svého otce podle příjmení svého děda, historika Jaroslava Golla. Celkem Nataša Gollová ztvárnila v Olomouci 16 rolí, naposledy Evu v činohře Williama Somerseta Maughama Nedoceněné zásluhy (premiéra 3. května 1934). Tristan Tzara bez ohledu na svou manželku, švédskou výtvarnici a spisovatelku Gretu Knutsonovou, podle vzpomínek herce Svatopluka Beneše tehdy „často za Natašou jezdil. Do Prahy i do Olomouce, kde potom byla v angažmá.“


Městské divadlo v Olomouci, 40. léta 20. století. (Fotoarchiv Vlastivědného muzea v Olomouci)

V následující divadelní sezoně působila Gollová v Národním divadle v Bratislavě. Poznala tu svého dalšího životního partnera, herce Františka Vnoučka, jenž ale projevoval daleko více erotického zájmu o muže nežli o ženy, a tak svůj vztah k tomuto představiteli milovnických a posléze charakterních rolí ukončila.  Od roku 1935 až do roku 1944 zakotvila Nataša Gollová v pražském Divadle Na Vinohradech. I když ztvárnila nespočet dramatických postav, především se proslavila prostřednictvím filmu v období konce meziválečné Československé republiky a za Protektorátu Čechy a Morava. Filmy jako Kristián (1939), Eva tropí hlouposti (1939), Roztomilý člověk (1939), Pohádka máje (1940), Katakomby (1940) či Hotel Modrá hvězda (1941) dodnes dokládají její výjimečný komediální talent a šarm. Účinkovala jako Ada Goll v jediném německém filmu (Komm zu mir zurück – Vrať se ke mně zpět, 1944), ale daleko více jí v poválečné atmosféře ublížilo její soužití s Wilhelmem Söhnelem, vedoucím Spojovacího úřadu říšského protektora při Českomoravském filmovém ústředí. Söhnel sice za to, že za protektorátu umožnil, aby se točily české filmy, získal po válce zpět československé občanství, navíc se ukázalo, že byl anglickým špionem, ale filmová kariéra Nataši Gollové byla nicméně za údajnou spolupráci s nacisty na šest let přerušena.


Nataša Gollová jako Helenka v Pohádce máje. (Vlastivědné muzeum v Olomouci)

Jako divadelní herečka se díky režiséru Karlu Konstantinovi, za něhož se roku 1947 provdala, mohla uchýlit do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Roku 1952 se s manželem vrátila do Prahy a vystupovala až do roku 1971 na scénách pražských divadel. V roce 1951 si zahrála po boku Jana Wericha v historickém filmu Císařův pekař a Pekařův císař (1951) v roli Kateřiny – umělé ženy Sirael, v hudební komedii Drahé tety a já (1974) excelovala jako bláznivá teta Fany, jejím posledním filmem bylo drama Konečná stanice (1981). Potíže s kyčelními klouby donutily Natašu Gollovou odejít do invalidního důchodu, přesto se objevovala v řadě televizních inscenací a filmů i v televizních seriálech (naposledy v Sanitce z roku 1984). Zemřela 29. října 1988 v domově důchodců v Praze-Krči, je pohřbena v rodinné hrobce Hodáčových na Vyšehradském hřbitově v Praze.

Zajímavosti o Nataši Gollové

  •  Olomoucké působení Nataši Gollové hodnotil literární a divadelní kritik Sergej Machonin v superlativech: „Mezi dámami zářily hvězdy – Julie Charvátová, Milada Matysová a Nataša Gollová. Ta hrála v Milionovém Markovi tak krásně, že se to dá přirovnat k něčemu nebeskému, třeba ke svatému obrázku Panenky Marie Lurdské s kraječkou kolem dokola. Byla útlá, světlé vlasy jí padaly dolů jako drobné andělské vlnění. Celá byla jako stvol a listí a jako porcelánově křehká zranitelnost východního světa nedotčeného hrabivou civilizací. Navíc měla něco, co má málo herců: intelektem cizelovanou kultivovanost sycenou rovnou z vlastní krve a duše.“ 
  • Režisér Martin Frič řekl o Nataše Gollové, když v ní našel hlavní představitelku svého filmu Eva tropí hlouposti (1939): „Má všechny tvůrčí a herecké, i lidské přednosti. Je jemná, lyrická, naivní, bezprostřední, spontánní, upřímná, temperamentní. Je to prostě typ bláznivého děvčete, který divák bude milovat.“ Herec Svatopluk Beneš na ni vzpomínal těmito slovy: „Byla to vzácná žena. Inteligentní, vzdělaná, nadprůměrná. Nejen v osobním styku, ale i v hereckém projevu těžila z dívčího půvabu, který se u ní snoubil s humorem a chlapeckou bezprostředností. Snad právě v tom spočívalo tajemství její oblíbenosti.“
  • Režisér Otakar Vávra na milostné vzplanutí Nataši Gollové  k Wilhelmu Söhnelovi, kterého přebrala roku 1941 své herecké kolegyni a přítelkyni Adině Mandlové,
  •  vzpomínal: „Byl to nejslušnější Němec z těch, co tady byli. Ale ona, protože se do něj zamilovala, tak dobrovolně, aby si to odpykala, šla do Terezína dělat zdravotní sestru, když tam byl skvrnitý tyfus. Sama se nakazila a půl roku musela ležet
  •  „To, že si vzala Konstantina a odešla s ním do Budějovic, bylo její neštěstí. Konstantin byl těžký alkoholik a ona se s ním naučila pít. Alkohol je potvora, která ovlivňuje skoro každého,“ soudil o osudu Nataši Gollové „její“ režisér Otakar Vávra.
  • Své filmový debut v roli septimánky ve filmu Kantor Ideál (1932) Nataša Gollová s odstupem času komentovala takto: „Našel mě až Mac Frič. V tom byla jeho genialita, že dovedl rozpoznat, kdo je kým, že umožnil hercům, aby vycházeli ze sebe, ze svého naturelu. Frič zjistil, že mi svědčí taková obyčejná děvčata se smyslem pro humor, a začal na mě šít role.“
  • Jistě nezapomenutelným filmem Nataši Gollové je Pohádka máje (1940), v němž hrála hlavní roli šestnáctileté Helenky, dcery revírníka z Ostrovačic u Brna, partnerem jí byl Svatopluk Beneš v roli lehkomyslného studenta práv Ríši Gregora. Stala se vzorem pro mnohé české dívky, které se snažily alespoň napodobit Helenčin účes. Díky této filmové adaptaci stejnojmenného impresionistického románu Aloise Mrštíka (1863–1812) z roku 1897 korespondovala Nataša Gollová s autorovou manželkou Boženou roz. Pacasovou (1876–1958), jež se po manželově sebevraždě vrátila do svého rodného domu v Olomouci-Hejčíně a své literární ambice naplňovala psaním dvoudílných Vzpomínek (1950). 

Redakce Olomoucké Drbny děkuje Vlastivědnému muzeu a autorům knihy Osobnosti Olomouckého kraje za možnost zveřejnění původních textů.

 

Autoři | Foto VMO | Zdroj kniha Osobnosti Olomouckého kraje

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.