neděle 17. listopadu 2019 Mahulena

PO STOPÁCH... Františka Rasche. Muže, který vedl vzpouru v Boce Kotorské a následně byl popraven

V rubrice PO STOPÁCH se dnes přesuneme do dob první světové války. Podíváme se na příběh Františka Rasche, rodáka z Přerova, který byl jedním z vůdců vzpoury v Boce Kotorské. Kotorská vzpoura se stala největší vojenskou vzpourou v habsburské monarchii během první světové války.

František Rasch se narodil v Přerově v německo-české rodině. Otec Adolf Rasch pocházel ze Sosnové (okres Opava) a byl krejčím, matka Kateřina se narodila v Kojetíně. Po sňatku v roce 1883 bydleli v Přerově, naposledy v Jiráskově ulici, kde se jim narodil syn František. Když mu byly čtyři roky, rodina se odstěhovala do Opavy. Otec zanechal řemesla a stal se poštovním zřízencem. František navštěvoval v Opavě obecnou a měšťanskou školu a v roce 1905 nastoupil k námořnictvu, ve kterém začínal jako plavčík na školní lodi „Schwarzenberg“ v chorvatském Šibeniku.

Na přelomu let 1917 a 1918 měly státy Dohody již naprostou vojenskou převahu nad Ústředními mocnostmi, ve kterých docházelo stále častěji k stávkám a nepokojům civilního obyvatelstva i projevům odporu v armádě. V Rakousku-Uhersku se situace vyhrotila po 14. lednu, kdy byly sníženy již tak nízké příděly základních potravin. Stávková vlna zasáhla i jadranské přístavy – 27. 1. 1918 protestovali naházením mizerné večeře přes palubu a vykřikováním protiválečných hesel námořníci v Pulje, kde však velení ještě vzpouru zažehnalo.

1. února byla výstřelem křižníku St. Georg zahájena vzpoura v Boce Kotorské, válečném přístavu rakousko-uherského loďstva, základně hydroplánů a německých ponorek. Mužstvo odzbrojilo důstojníky a na lodi je uvěznilo včetně velitele flotily kontradmirála Alexandra Hansy, jenž však mohl, aniž to vzbouřenci tušili, komunikovat s velitelstvím přístavu. Ke vzpouře se přidaly posádky asi 40 lodí o celkovém počtu okolo 4 000 mužů.

Vzpoura vypukla živelně pod vlivem událostí v Pulje a stávek v pobřežních městech. Její příčinou byly špatné podmínky na lodích (nedostatečná strava a výstroj, okrádání mužstva důstojnictvem, léta služby bez dovolených). Teprve odpoledne se na lodích vytvořily námořnické rady, v nichž byly paritně zastoupeny jednotlivé národnosti, ovšem kromě splnění sociálních požadavků měli iniciátoři vzpoury o jejich cílech jen mlhavé představy. Až nazítří, kdy se vedení ústřední rady na St. Georgu ujal František Rasch, vydali vzbouřenci prohlášení „Co chceme!“ s politickými požadavky – domáhali se spojení s parlamentem a jednání s poslanci, vyžadovali uznání rad za oficiálního partnera vojenských velitelství a nadto záruku beztrestnosti. Situace se však pro ně nevyvíjela příznivě – byli odříznuti od světa, neboť bylo znemožněno vysílání z lodí. Velitel přístavu zaslal radě ultimatum s pohrůžkou zahájení palby. Mezi vzbouřenci došlo k neshodám, část z nich nechtěla v revoltě pokračovat, mj. pod vlivem internovaných důstojníků, jimž byl umožněn kontakt s mužstvem. Do večera 2. února většina posádek vzpouru ukončila. Když 3. února dorazily do zátoky rakousko-uherské bitevní lodi, byla v rukou vzbouřenců pouze tři plavidla, která nemohla uniknout. Pod tlakem odpůrců vzpoury vyzval F. Rasch mužstvo křižníku St. Georg k hlasování o dalším postupu. Většina posádky se vyslovila pro kapitulaci, a proto předal loď důstojníkům.

F. Rasch byl prvním z osmi set námořníků, uvězněných ještě téhož dne v pobřežních pevnostech. 7. 2. bylo 40 vybraných mužů převezeno do pevnostního vězení v Kotoru a již druhý den stanuli hlavní vůdci před stanným soudem v Castelnuovu (dnes Herceg Novi). Čtyři z nich byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením a ráno 11. února ve vesničce Škaljari popraveni: František Rasch, poddůstojník světlometného oddílu v Kumboru, Anton Grabar, námořník první třídy, Jerko Sisgorič, kulometčík, (oba ze St. Georgu) a Mate Berničevič, kulometčík z depotní lodi Gäa. Další dva obžalovaní byli odsouzeni k deseti a pěti letům těžkého žaláře. Ostatní byli stíháni běžným vojenským soudem, tři stovky jich byly propuštěny pro nedostatek důkazů v květnu 1918, na 350 jich dostalo milost 17. 10. 1918 a poslední tři desítky byly osvobozeny až 29. 10. 1918. Kotorská vzpoura stala největší vojenskou vzpourou v habsburské monarchii za první světové války

Zajímavosti o Františkovi Raschovi

  • F. Rasch nebyl členem posádky křižníku St. Georg, ale působil na hydroplánové základně v Kumboru, která se ke vzpouře připojila.
  • Raschovi před soudem nepochybně přitížilo, že při jednáních s Hansou pohrozil ostřelováním pobřežních cílů.
  • Vzbouřenci spoléhali na zásah levicových poslanců, především sociálních demokratů, k nimž se však jejich výzva nedostala.
  • Před svým obhájcem ex offo F. Rasch prohlásil: „Já vím, že zaplatím životem, ale umřu pro svou pravdu, a ne pro věc, která je mi cizí.“
  • „Bojuji za ideu, a touto ideou je mír, i kdybych pro ni měl zemřít. Musel jsem jednat tak, jak jsem jednal a za stejných okolností bych tak jednal znovu,“ pronesl před soudem.
  • Raschova poslední slova před salvou popravčí čety: „Ať žije mír! – Že musí tolik krve téct…“ 

Redakce Olomoucké Drbny děkuje Vlastivědnému muzeu a autorům knihy Osobnosti Olomouckého kraje za možnost zveřejnění původních textů.

Autoři | Foto By Anonymous [Public domain], via Wikimedia Commons

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.