pondělí 18. října 2021 Lukáš

Jsem fénix, který vstal z popela, říká mladá žena po druhé transplantaci plic

Kristýna Dvořáčková je dvaadvacetiletá dívka, která od narození bojovala s cystickou fibrózou plic. Tato nemoc je dědičná a smrtelná. Musela tak podstoupit transplantaci, protože její nemocné plíce přestávaly fungovat. Tím ale její boj s osudem neskončil. Darované plíce se ji „pokoušely udusit“, a tak musela absolvovat re-transplantaci. O svém životním příběhu se rozpovídala v dalším díle seriálu (Ne)obyčejní na Olomoucké Drbně.

Nejprve je na místě zmínit, že dosud nebyl objeven žádný lék, který by nemoc zcela vyléčil. V dětství se projevuje neustálým zahleněním, rýmou, úbytkem na váze a hodně slaným potem. S přibývajícím věkem se nemoc zhoršuje a jedinci mají problémy s dýcháním. Kristýniny rodiče nemoc nemají, předali ji pouze špatný gen.

„Nemoc mi zjistili až v roce a půl v Motole, protože v jiných nemocnicích mi tvrdili, že je to běžné nachlazení,“ vzpomíná Kristýna. V dnešní době existuje poměrně nový lék, který nemoc zpomalí. Děti, které se s touto nemocí narodí teď, nebo se narodily před pěti lety, budou mít větší šanci dožít se například padesáti let.

Podle Kristýny se nemoc podobá hodně silnému astmatu. Má problém se nadechnout. Když ujde pár metrů, je zadýchaná a nemůže popadnout dech. S tím se pojí i vyšší náchylnost na infekci a kašel. „Dlouho jsem nemohla nabrat na váze, musela jsem brát různé doplňky stravy a dostávala jsem výživu do žíly,“ říká.

Zhruba před dvěma lety přišel zlom. „Na vysoké škole jsem chytila chřipku, která mi plíce úplně zničila a začali jsme řešit transplantaci. Podstupovala jsem spoustu vyšetření, aby lékaři věděli, jak velký mám hrudní koš a jak plíce vypadají na milimetr přesně. Závěrem jsem jela do Motola ke komisi, které jsem musela dokázat, že mám ekonomické a rodinné zázemí a zasloužím si transplantaci. Potom jsem už čekala, až se najde dárce,“ vzpomíná na těžké období mladá dívka. V té době ještě netušila, že transplantace bude spojená s komplikacemi.

První transplantované plíce  

„Zavolali mi, že se našel dárce a jela jsem sanitkou do Motola. Plíce byly moc malé, a tak jsem jela zpět domů. Po sto šestnácti dnech se našel dárce, který mi vyhovoval. Všechno probíhalo v pořádku a zdálo se, že mám vyhráno. Po osmi měsících po transplantaci jsem prodělala oboustranný těžký zápal plic. Plíce to nezvládaly, napojili mě na plicní ventilaci a skončila jsem v umělém spánku, ve kterém jsem byla osm dní,“ doplňuje.

Poté vše nasvědčovalo tomu, že si orgány odpočinuly a plíce začaly zase fungovat. Opak byl pravdou. Nové plíce pracovaly jen krátkou dobu a po měsíci přišly opět komplikace. „Zjistilo se, že mé tělo odmítá plíce přijmout, lékaři mi dávali kortikoidy, které pomohly a bylo mi zase dobře. Po měsíci mě začalo nevinně škrábat v krku, měla jsem rýmu a vypadalo to, že mi infekce sedla na plíce. Dostávala jsem agresivní léčbu, která nezabrala. Nemohla jsem, mluvit, chodit a upadla jsem do kómatu. Tři dny před kómatem si vůbec nepamatuji. Plíce mě chtěly udusit. Doktoři mě probudili a oznámili mi, že potřebuji druhé plíce, na které musím čekat v nemocnici. Taková zpráva člověka zasáhne,“ dodává.

Lékaři se snažili najít nějaké řešení, jak plíce nakopnout. Když to vypadalo, že začnou opět fungovat, Kristýna upadla opět do spánku. Probudila se s tracheostomií. „To je ventilace, která se zavádí do prohlubně v krku. Nedá se s tím mluvit ani pořádně hýbat. Musela jsem se s tím naučit polykat. Měla jsem ji okolo dvou týdnů. V ruce jsem neudržela ani telefon, takže nebylo možné ho použít ke komunikaci a musela jsem se dorozumívat rukama. Občas to byla i sranda. V pantomimě budu teď nejlepší,“ vtipkuje.

Druhá transplantace

Při druhé transplantaci už věděla, do čeho jde. „Tehdy jsem byla trochu zmatená, protože jsem na sál jela dvakrát. Našli mi sraženinu krve, která mi tlačila na plíci, takže ji museli odstranit. Už mě malinko probouzeli a zase uspali. O dva dny později mě probudili a já jsem měla za to, že ještě transplantace neproběhla. Asi šest hodin jsem čekala na nové plíce, které už jsem měla v sobě. Nevěřila jsem ani rodičům, kteří mě přesvědčovali, že už mám nové plíce,“ popisuje.

Druhá transplantace proběhla bez komplikací. „Ten pocit, kdy jsem se po půl roce sama nadechla, byl nepopsatelný. Dostala jsem šanci na nový život. Cítila jsem svobodu. Na druhou stranu jsem se musela učit všechno znovu. Od půlky února jsem ležela. Všechny svaly mi ochably. Když jsem zkoušela chodit, vůbec jsem necítila nohy,“ říká Kristýna Dvořáčková.

Nejsilnější zážitek

Od druhé transplantace uběhly více než dva měsíce a zatím je vše bez komplikací. Kristýna pracuje z domu na zkrácený úvazek a je v invalidním důchodu. Její velká vášeň je líčení a v budoucnu by se chtěla stát vizážistkou.

„Na světě jsem ráda a svůj život miluji, ale den před re-transplantací, kdy jsem ještě nevěděla, že bude nějaký dárce, jsem byla smířená se smrtí. Měla jsem pocit, že mi nebude vadit, když umřu. Byla jsem klidná, i přesto, že jsem u sebe neměla rodinu a neměla bych možnost se s nimi rozloučit. Byla jsem připravená odejít,“ uzavírá s roztřepaným hlasem dnes už usměvavá Kristýna.

Hodnocení článku je 90 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Kristýna Dvořáčková

Štítky (Ne)obyčejní, transplantace, plíce, Kristýna Dvořáčková

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Romana Forchova

Kiko, vím, co sis prožila, mám za sebou hodně podobné martyrium. Po retransplantaci jsem musela být přes tři měsíce v nemocnici, většinu času na ARO, pak na JIP, pak i na standardu. Brzy oslavím (snad) už páté výročí po retransplantaci a celkem 15 let od té první. Přeji Ti, ať ten let Fénixe trvá hodně, hodně dlouho a můžeš žít konečně své sny...

sobota, 24. července 2021, 11:40

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.