sobota 22. února 2020 Petr

S kardiostimulátorem zdolává sedmitisícovky. Bojím se výšek, říká Markéta Hanáková

Dlouhodobě ráda cestuje. V roce 2009 jí však doktoři zjistili závadu na srdci, a tak musela dostat kardiostimulátor, což byla zdánlivě velká překážka pro aktivní život, na který byla zvyklá. Markétu Hanákovou to ale nezastavilo. Ba naopak jí to posílilo, neboť s implantovaným přístrojem vyšplhala do výšky 7219 m. n. m., což se žádné jiné ženě nikdy nepovedlo.

Cestujete po horách ráda už odmala? Nebyla jste například dítě, které by vzdorovalo rodičům, když vás někam chtěli vzít?
Od malička jsme jezdili s rodiči do Jeseníků na  chalupu a byla jsem typické dítě. Když se mělo vyrazit na túru nebo na běžky, tak jsem hledala milion důvodů, proč na túru nechci. Prostě mě to nebavilo. Horám jsem přišla na chuť až kolem pětadvaceti let. Takže dá se říct, že jsem s lezením začala hodně pozdě, o to víc jsem jim asi ale propadla. Navíc mám štěstí, že stejně dopadl i partner Zdeněk. Hory a skály jsou tak naší společnou vášní.

Co považujete za vaši první pořádnou cestu do světa?
Ráda vzpomínám na naše začátky. Dobu objevování. Vyrazili jsme do Pyrenejí a poprvé spolu vylezli na horu, která měří přes tři tisíce metrů. Páni, to byla radost. Podobně radostně jsme prožívali, když jsme stanuli na Elbrusu (5642 m).  Tehdy jsme dělali spoustu chyb, a když se ohlídnu zpět, co všechno jsme na ledovci a skalách vyváděli, tak musím říct, že jsme měli víc štěstí než rozumu.  Bláhová nevědomost.

Čeho se to týkalo to vyvádění?
Tak například bezhlavé pobíhání bez navázání na lano po čerstvě zasněženém ledovci, který může být plný skrytých trhlin a následně plazení se po břiše, abychom se nepropadli, když jsme se do skrytého trhlinového pole dostali. Fuj. Až z toho mám husí kůži ještě dnes. 

Které z míst, které jste navštívila, máte nejraději, pokud to dokážete říct?
Mám ráda všechny hory a místa, kde jsem byla. Ráda se vracím třeba na náš Králický Sněžník za slonem nebo do rakouských skal Peilstein. Ráda si střihnu nějakou českou nebo slovenskou hřebenovku stejně jako výstup na sedmitisícovku.

Když říkáte, že ráda si dáte českou hřebenovku jako sedmitisícovku, tak vás oproti zahraničním velehorám české v uvozovkách minikopečky, a teď to je z mé strany možná špatný výraz, nenudí? 
Ani náhodou. Nejde přece o to, kolik hory měří. Vždyť naše Jeseníky nebo Krkonoše jsou nádherné!

Na vašich webových stránkách máte jako koníček i rybaření. Neplánujte skloubit rybaření a cestování, a vyrazit tak na ryby například do Norska?
Nad tímto nápadem jsem už přemýšlela, ale času nemám zase až tolik, takže musím vybírat, kam se vydám a zatím vyhrávají hory.

Zpočátku se mi v mozku lezení po horách s kardiostimulátorem neslučovalo

V roce 2009, když jste dostala kardiostimulátor, věřila jste hned, že se vám povede vrátit se do akčního života, nebo se to vyvinulo až postupem času?
V době, kdy mi byl kardiostimulátor implantován, jsem si nedovedla představit, že bych mohla podnikat cesty, jaké podnikám teď. Doufala jsem, že se budu moct vrátit aspoň k normální turistice. Na skály jsem si myslela, že musím zapomenout. Zpočátku se mi v mozku tento koníček s kardiostimulátorem moc neslučoval. 

Jak moc bylo období, kdy jste nemohla naplno sportovat těžké?
Bylo to hlavně období nejistoty z toho, co bude. Netrvalo dlouho. Když se mi necelý rok po implantaci podařilo vylézt na druhý nejvyšší vrchol Rakouska Wildspitze, věděla jsem, že jsem se Zdendou zpět  v horách a můžeme se pouštět do pro nás zajímavých akcí. 

A to se povedlo, protože jste se následně dostala do výšky 7 219 m. 7 549 m vám prý uniklo jen kvůli tomu, že vám vypadla termoska. Ptát se na to, jak moc to mrzí, se o takový kousek nedostat na vrchol nechci. Ale je pro vás povzbudivé, že nebýt tohoto problému, tak jste se na vrchol nejspíš dostala, a plánujete tím pádem pokus zopakovat?
Neříkám ne.  Pokud se znovu podaří zorganizovat expedici na Muztagh Atu a hlavně ji pokrýt finančně, tak bych do toho znovu šla. Překonat 7500 metrů je hodně lákavé. Navíc vím, do čeho bych na Muztagh Atě šla.

Dovolená u moře je nádhera. Ale jen tři dny

Máte v takových výškách strach, nebo je to jen spíše takový zdravý adrenalin?
Jsem neskutečný posera. Bojím se často a skoro všeho. Nechtěla bych být Zdeňkem, protože ten se mnou musí mít šílenou trpělivost. Bojím se výšek, bojím se medvědů, bojím se bouřek, nemám ráda traverzy a současně mě všechno toto přitahuje natolik, že tomu nedokážu odolat. I letos při cestě do Afghánistánů jsem byla pěkně vybobkovaná.

To čeho se bojíte, se mi zdá téměř neslučitelné s tím, jaké podnikáte za cesty. To se musíte hodně přemáhat, ne? 
Možná to může vypadat neslučitelně, ale to je možná to, co mě na těch našich akcí přitahuje. Zkusit si s tím svým strachem pohrát, zabojovat, překonat ho. Stojí to hodně sil, mnohdy bezesných nocí a je to rozhodně zkouška Zdeňkových nervů, ale když se ten strach podaří překonat a podaří se dosáhnout cíle, pocity jsou nepopsatelně silné. 

Co vás na lezení na horách nejvíce baví? Jsou to následné výhledy?
Výhledy jsou příjemný bonus. Často se ale stane, že je mlha. Baví mě všechno – ta dřina, usínání pod hvězdami, krásná svěží rána, baví mě shodit batoh na zem, sednou si na něj a dát si přestávku. Baví mě dolézt cestu až nahoru a být na nás pyšná, že jsme vylezli až na vrchol. Baví mě večeřet ze společného ešusu, pozorovat přírodu, hledat cestu

Dovolená u moře vás nikdy asi nikdy nelákala, že?
Ale kdepak. Dovedete si představit, že se vrátíte zničený z dovolené na horách a měl byste možnost sebou plácnout na pár dní na pláž u moře, nic nedělat, opalovat se, koupat se  a chodit na připravené snídaně, obědy a večeře? Nádhera. Ale tak tři dny (úsměv). A ten třetí den už budeme se Zdeňkem řešit, na který vrchol, trek nebo do kterých skal by nebylo špatné vyrazit.

Znáte osobně někoho, koho kardiostimulátor rovněž nelimituje a snaží se o něco podobného jako vy?
Znám pár lidí. Dělají, co je baví, ať už je to lezení po skalách, běhání nebo turistika.  Ale nikdo z nich se nežene do takových výšek.

Vám už někdo říkal, ať se do takových výšek neženete? 
Maminka (úsměv). Vždycky když někam odjíždím, tak mi říká - hlavně nikam nelez! A když se vrátím domů, tak se ptá, jestli už to byl ten poslední vrchol, na který jsem se sápala. 

Máte dobrý pocit, že bez kyslíku a s kardiostimulátorem se dostanete do výšky, do které se nedostane ani většina lidí, kteří nemají přístroj jako vy?
Takhle to neberu. Mám radost, že vylezu tam, kam chci.

Berete sebe jako možnou inspiraci pro lidi, kteří mají podobný problém?
To je také jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla zveřejňovat, co dělám.  Mám radost z toho, že mám zpětnou vazbu a píší mi lidé, že když viděli, co dělám, tak se taky nakonec pustili do věcí, ze kterých měli třeba kvůli kardiostimulátoru strach. Tyhle reakce mě moc těší.

Kde jsou vaše limity? Na co si věříte?
To je hrozně těžká otázka. Znám svá omezení, své tělo, ale limity ne. Ještě před pár lety jsem si myslela, že budu ráda, když vylezu znovu na čtyřtisícovku. To, že bych mohla do sedmi tisíc, mě ani ve snu nenapadlo. Takže těžko říct. Pro mě je důležité dělat to, co mě baví, tedy být na horách, ve skalách, v přírodě a hlavně být s lidmi, se kterýma jsem ráda. A když se přitom podaří někam vylézt nebo dosáhnout jiného cíle, tak mě to uspokojí.

A jaký je váš cestovatelský sen?
Když se mrknete na mapu světa – kolik je na svět hor, tak těch snů tam jsou miliony.

Čtěte více: 

Autoři | Foto archiv Markéty Hanákové

Štítky rozhovor, Hanáková, hory, zajímavosti

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.