úterý 2. června 2020 Jarmil

Kytka zvadne, koláčky se sní, ale fotky vám zůstanou na celý život, říká fotograf Lukáš Navara

Na první foťák si vydělal tancem a už to nešlo zastavit. Lukáš Navara, fotograf z Olomouce, se následně profotil například až do Thajska, kde mu před fotoaparátem stály české missky. Specializuje se ale především na reklamu a na svatby, a i když jich fotí desítky za rok, každá z nich je dle jeho názoru unikátní.

Živíte se fotografováním, ale stojíte rád i na opačné straně, tedy před foťákem?
Myslím si, že moje místo je za foťákem. Pro focení na opačné straně nemám ideální míry (úsměv). 

Kdy jste se tedy začal objevovat za fotoaparátem?
Dříve jsem profesionálně tančil a vydělal si nějaké peníze. Napadlo mě koupit si foťák, abych si akce mohl i fotit a vzpomínky si zaznamenat. Pak už to šlo rychle, druhý foťák, třetí foťák...

A už to nešlo zastavit…
Už to nešlo zastavit a pořád to pokračovalo. Je to už více než třináct let, to jsem byl ještě mladý (smích).

Co byly první věci, které se u vás objevovaly na fotkách?
Popravdě, co jsem si foťák koupil, už jsem ho nedal z ruky. Fotil jsem opravdu všechno, od pouličního dění, přes dovolené až po různé akce, kde jsem tančil. Zkoušel jsem, co všechno foťák dokáže, čím se liší od analogového a vše u mě fungovalo stylem pokus – omyl. Žádné školy ani kurzy tehdy moc nebyly, takže jsem nejvíce čerpal z internetu.

V jakou chvíli amatérské focení přešlo v profesionální?
Když jsem ještě studoval, začaly se mi v počítači hromadit fotky, a tak jsem udělal výběr a nechal si ho v jednom ateliéru v Litovli vyvolat. Když jsem si fotky vyzvedával, majitelka byla z mé práce tak nadšená, že mi nabídla brigádu, a tak jsem se naučil základy ateliérového focení.

Na svatbě jsem si vlastním pánem, a proto mě svatby baví

Nejčastěji fotíte svatby. Ty vás zároveň nejvíce baví?
Původně jsem hodně fotil módní fotografii a svatby pouze okrajově, ale postupem času se to obrátilo a svatby mě opravdu baví. Jsem si vlastním pánem, a co se týče kreativity, mám volné ruce. Mám na nich rád tu různorodost – pokaždé jiné prostředí, jiní lidé, jiné fotografické podmínky. Fotky můžu tedy vymýšlet na place, což mě baví. Spousta fotografů má rádo vše dopředu vymyšlené, ale já žiju okamžikem a čerpám z aktuální situace.

Říkáte, že každé místo je jiné, že se de facto příběhy píšou samy, ale přichází opravdu neustále nové nápady? Není to už někdy stejné?
Popravdě, mám až zbytečně moc věcí, co se techniky týče. Objektivy, světla, a tak dále, a vše si vozím na každou svatbu s sebou. Tím pádem mám opravdu dost možností experimentovat. Nejdůležitější ale je, aby byli spokojeni novomanželé, takže pokud mají speciální požadavky, snažím se jim vyjít maximálně vstříc.

Takže u fotek je důležitější pocit ostatních než váš osobní?
U svateb rozhodně. To, že jsou novomanželé spokojení, je pro mě ta největší odměna. Největší chybou podle mě je, když si lidé nechají svatbu vyfotit například od strýčka nebo kamaráda, který si právě koupil foťák. Většinou toho pak bohužel litují, fotka je totiž to jediné, co vám ze svatby zůstane, samozřejmě spolu s partnerem a prstýnkem na ruce. Kytka zvadne, koláčky se sní...

Fotíte také svatby v zahraničí?
Ano, fotím i zahraniční svatby a musím říct, že mě baví hodně. Dost zahraničních párů fotím i v Čechách a nejvíc mě na nich baví odlišné svatební zvyky a celkově jiná mentalita lidí. Jižní Morava je jiná, Praha je jiná, natož pak svatba zahraniční.

Když se dostanete na zahraniční svatby, tak to asi svědčí o tom, že svou práci děláte dobře…
To svědčí hlavně o tom, že mě to baví (úsměv). Ale opravdu mě to naplňuje a na fotkách ze zahraničí je zase vidět úplně jiná energie, ale to už bych se opakoval.

Co vaše vlastní svatba? Neměl jste trochu obavy ohledně fotek? Jak jste si vlastně focení zařídil?
Musím říct, že my jsme měli naprosto úžasnou svatbu. Moje žena měla naštěstí dlouho dopředu rozhodnuto, kdo nás bude fotit, takže jsem to nemusel řešit. A svatbu jsme si udělali takovou, jakou bych já sám chtěl fotit (úsměv).

A fotky se povedly?
Fotky se povedly, svatba se povedla, žena se povedla (úsměv). Jsem spokojený, a to musím teď zaklepat.

Říkal jste, že v začátcích jste fotil úplně vše. Jak je to teď, když zrovna nejste v ateliéru nebo na svatbě?
Musím se přiznat, že jsem workoholik. Pracuji neustále. Počítač mám jak na ateliéru, tak doma, takže my doma namísto večerního vysedávání u televize sedíme u počítače a pracujeme. Hlavní ale je, že nás to baví, a když si chceme odpočinout, to volno si vždy uděláme. Teď jsem si přidal ještě ambasadorství v Olympusu, takže mám možnost zkoušet nové fotoaparáty a objektivy včetně takového menšího šikovného foťáčku, který s námi už nějakou dobu cestuje po různých koutech světa a je naprosto úžasný. Oproti třiceti kilům na zádech s Nikonem je to příjemná změna (úsměv). 

Kam všude už se ten malý Olympus podíval?
Je toho více, z těch nejzajímavějších míst je to např. Hong Kong, Maledivy, New York, Thajsko a spousta míst v Evropě. Nacestoval se už dost (úsměv).

Mluvil jste i o Thajsku. Tam jste nedávno fotil Miss Andreu Bezděkovou. Jak jste se k této práci dostal?
Byli jsme pozvaní od TAT (Tourism Authority of Thailand, pozn. red.), což je pražská centrála cestovního ruchu pro Thajsko. Letos se tam bude pořádat největší celosvětový svatební kongres a bylo pozváno devět párů z celého světa a vše sloužilo na podporu svateb v Thajsku.

Oni tam se svatbami mají problém? Bere se málo lidí?
To si nemyslím, spíše chtěli představit různé části Thajska, každý pár byl na jiném místě. Na všech lokacích byl zařízen hotel, kompletní program, svatební koordinátor, květiny a tak dále. Všechny páry kromě toho našeho měly svatbu reálnou.

Stává se Vám často, že dostanete takovéto podobné nabídky ze zahraničí nebo to byla spíše výjimka?
Ano, občas takto za prací cestuji. Krásná byla například svatba ve Švýcarsku, kde jsem byl těsně před Vánocemi. Uskutečnila se totiž ve 4 000 metrech nad mořem.

Říkal jste 4 000 metrů nad mořem… byla to z vašich svateb ta nejvíce atypická?
Nevím, jestli nejvíce, ale rozhodně byla hodně zajímavá. Obřad probíhal v obřím iglú a musím říct, že vzduch tam nahoře byl opravdu řídký.

To jsem se chtěl zeptat, jestli už obřad neprobíhal v kyslíkových maskách?
To ne, ale když jsme vyjeli nahoru, tak jsem si říkal: ,,Sakra, vždyť já včera nic nepil. Jak je možné, že se tak motám?“ (úsměv)

A když se vrátíme zpět do České Republiky, vyfotíte si něco občas i něco u nás v Olomouci? Například taková fotogenická místa jako je Svatý Kopeček a podobně?
Olomouc je krásné město, ale na tento typ focení tu máme jiné specialisty, například kamarád Honza Andráš dělá neskutečné fotky Olomouce. U něj by stálo zato vydat mu knihu.

V čem byste se chtěl ještě zdokonalit?
Myslím si, že u fotky se člověk musí zdokonalovat neustále.

Máte nějaké konkrétní cíle?
Inspiruji se u různých fotografů a člověk hledá pořád něco nového. Žádný učený z nebe nespadnul a ještě je plno věcí, které neumím. Snažím se pořád učit a zdokonalovat se. Například mě lákají digitální stěny, ale to musím ještě hodně šetřit (úsměv). 

S focením už jste se podíval do různých koutů světa. Máte nějakou vysněnou zemi, kam byste chtěl s fotoaparátem vycestovat?
Teď se minimálně dva roky nikam dál a na delší dobu nepodíváme, protože čekáme miminko, maximálně vycestujeme autem někam po Evropě. A potom… já bych klidně jel znovu do Thajska. Uvidíme, co na to řekne žena (úsměv). Nejnáročnější bude pro dítě ta cesta, necháme se ale překvapit. A k těm místům, kde jsem nebyl… láká nás Nový Zéland, Irsko, ale hlavně Island. Ten je ohromně fotogenický. Největší problém je, že tam je nejlepší vycestovat právě ve svatební sezonu, tak snad najdu skulinku, abychom se tam mohli podívat.

Čtěte více:

Autoři | Foto archiv Lukáše Navary

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.