pondělí 16. prosince 2019 Albína

Den s pilotem balónu: Buďte v klidu, přednost nám musí dát i boeing

Svůj život jsem svěřil do rukou pilota balónu Jána Michela. Janko je velký sympaťák a nezbývá mi, než mu věřit, že opravdu umí řídit balón. Během odpoledního letu jsme si povídali o tom, proč má balón přednost přede všemi dopravními prostředky nebo o tom, proč jsou všichni, kdo zkusí let balónem, povýšeni do šlechtického stavu.

S Jankem a ostatními vzduchoplavci máme sraz na parkovišti u Billy na Povlu v Olomouci. Z místa srazu nás Janko skládá do dodávky a veze nás na místo, odkud poletíme. Dorazíme na pole vzdálené kousek od občerstvení U Vodníka, kde má přístav Ololoď.

Atmosféra je celou dobu velmi uvolněná, o což se z velké části stará právě Janko. Pár vteřin po našem příjezdu na místo startu Janko nafoukne klasický balónek héliem. „Sleduj, tohle už je ten let balónem,“ říká lišácky s kamennou tváří, když pouští malý balónek z ruky. „To je proto, abychom věděli, kterým směrem nás vítr ponese.“

Příprava od příjezdu na místo startu až po vzlétnutí trvá asi tři čtvrtě hodiny a po celou dobu mi Janko ochotně vysvětluje, co všechno je potřeba udělat, abychom se dostali do vzduchu. Brzy jsem pochopil, že to nebude jen tak, že nestačí nastoupit do koše a nechat se unášet horkým vzduchem. Janko do přípravy zapojil téměř všechny přítomné muže. „Dělám to tak u každého letu, tohle není výjimka, chlapi se navíc většinou rádi přidají,“ usmívá se. Můžu potvrdit, že i u mě se dostavil příjemný pocit chlapáctví z toho, že jsem mohl přidat ruku k dílu.

Pilot má rád sám sebe

Jako první vytahujeme koš z přívěsu, na koš přikládáme tyče, které ve vzduchu drží hořáky, ze kterých budou šlehat plameny. Koš se s balónem propojí systémem karabin, což mě trochu děsí, protože jsem si vždycky představoval, že koš s balónem jsou spojeny napevno, což ale samozřejmě v podtsatě není možné. Moje představy o nebezpečnosti spojení koše s balónem karabinami suverénně boří Janko. „Vždycky, když se mě lidi ptají na bezpečnost, jako ty zmiňuješ karabiny, nebo někdo má strach z těch lahví s plynem, připomínám jedno pravidlo. Strašně důležité pravidlo. Pilot má rád sám sebe. A já se mám fakt rád,“ směje se. Každá součást každého balónu prochází povinnými kontrolami, a to buď jednou za rok nebo po stovce nalétaných hodin.

Janko za sebou má 470 letových hodin a výcvik v pilotní škole, který musel absolvovat, aby přes Úřad pro civilní letectví získal licenci a mohl se stát pilotem balónu. Po výcviku musel s instruktorem studovat letové postupy a až ten uznal za vhodné, že z Janka může být pilot, poslal ho na přezkoušení. Na přezkoušení se nejdříve píšou testy a poslední částí je přezkušovací let s vysoko postaveným člověkem, což je takzvaný examinátor. „Pokud tohle všechno složíš, na Úřadě pro civilníé letectví ti dají pilotní průkaz. K tomu ale potřebuješ udělat ještě další věci, například průkaz radiotelefonisty, abys mohl komunikovat s lidmi, kteří řídí letový provoz. Samozřejmostí jsou zkoušky zdravotní způsobilosti, abys byl prostě fit.“ Pokud však pilot chce provozovat komerční lety balónem, musí absolvovat minimálně dalších padesát letových hodin. Každé dva roky pak pilot musí absolvovat další přezkušovací let a za rok musí nalétat určitý počet hodin.

Vzducholoď, paraglide nebo boeing, každý se mi musí vyhnout

Když se s Jankem motám kolem koše, další chlapi roztáhli balón na pole, což není úplně ideální povrch. „Ideální pro balón je startování z trávy, bez nějakých kamínků nebo bodláků. A co se týká místa, tak to startuju z míst, kde mám povolení majitele pozemku.“ Místo přistání však často ovlivnit nelze, a tak pilot může s balónem přistát vlastně kdekoliv.

S neschopností ovládat dráhu letu je spojena další zajímavost. Balón má přednost před úplně všemi dopravními prostředky. „Vzducholoď, paraglide nebo boeing, každý se mi musí vyhnout, protože já neovlivním směr, kterým letíme.“

Koš, ve kterém letíme my, je rozdělený na tři komory. Po stranách jsou dvě komory pro vzduchoplavce a uprostřed je stejně velká komora, ve které je pilot a plynové lahve. Koš je vlastně ocelová klec opletená proutím. Koš se pomocí karabin spojí s ocelovými lany, která procházejí balónem.

150 litrů propan-butanu za jeden let

Janko kontroluje povinnou výbavu balónu. „Zápalky, hasicí prostředky, rouška proti ohni, nůž, lékárnička, mapa, výškoměr a teploměr, aby bylo jasné, jestli jsi nepřetopil balón. Když to přetopím, tak vím, že jsem dosáhl limitní teploty 110 stupňů Celsia a musím jít na okamžité přistání. Po letu bych pak musel jít na kontrolu tuhosti obalu, protože balón je sice z nehořlavé látky, ale může se spéct.“

Probíhá zkouška ohně, Janko zapaluje obrovské hořáky, které s hlasitým hučením chrlí plyn a tvoří mohutné plameny. Už mi dává smysl ta obrovská spotřeba plynu. „Lítá to na propan-butan nebo čistej propan. Reálně se toho spálí asi 120 až 150 litrů za jeden let, ale záleží na délce letu a taky na zátěži.“

Před přípravou balónu k odlepení od země dává Janko posádce jasné instrukce. „Nástup a výstup jen na moje povolení nebo přikázání. Před odletem doporučju jít na záchod, v balónu by bylo pozdě. Při přistání na sobě nemějte žádné šály, kabelky nebo popruhy kolem krku. Bezpečná poloha je takzvaně „na prdelku“. Pokud bude přistání tvrdší, sednete si na zadek,“ končí Janko a společně koš převracíme na bok, abychom mohli pustit ventilátor, který do balónu vhání vzduch.

Odlepujeme se od země

Až je balón asi z poloviny nafouknutý studeným vzduchem, zapíná Janko hořáky, které vzduch uvnitř balónu ohřejí na nějakých devadesát až sto stupňů. Tím se balón postupně dostává do vertikální polohy a my na Jankův povel nastupujeme do koše. Ještě chvíli ohříváme vzduch a pak už to jde hodně rychle. Odlepujeme se od země. Ještě stihneme zamávat všem, kteří zůstávají pod námi a už stoupáme nad stromy, nad domy, nad výškové budovy a celou Olomouc máme jako na dlani. I když místo přirovnání jako na dlani by se mělo nově říkat, že něco vidíme jako na Google Maps, protože přesně tak to vypadá.

Balón, koš, pasažéři, plynové bomby a zkrátka všechno, co jde do vzduchu váží dohromady 1200 kilogramů. Celá tahle hmotnost se díky horkému vzduchu vznese nad zemský povrch jako pírko. Nahoře je neskutečný klid a teplo. Teplota ve vzduchu je velmi podobná jako na zemi, ale nás vzduchoplavce čas od času hřeje obrovský plamen, který v nepravidelných intervalech ohřívá vzduch v balónu. Z ptačí perspektivy poznávám koryto Moravy, letíme nad Velkomoravskou, nad třídou Kosmonautů a Masarykovou třídou směrem na Klášterní Hradisko a Černovír.

Vítám vás v koši, vzduchoplavci

„Vítám vás v koši, vzduchoplavci. Pokud můžete, nechte starosti na zemi. Letíme rychlostí čtrnáct kilometrů v hodině kurz severo-severo západ, přátelé,“ hlásí Janko. Mám trochu strach z výšek. Není to žádná fóbie, ale úplně pohodlně se ve vzduchu prostě necítím. Už výstup na Velkou Jižní věž olomouckého Dómu pro mě byl velkou výzvou. Jenže tohle je něco docela jiného. Výšku, ve které pod sebou vidíte celé město, už skoro nejde brát jako výšku. Je to spíš bod rozhledu a tu hloubku pod vámi postupně přestanete vnímat jako nebezpečí.

„Olomouc radio, Oskar kilo dva dva dva jedna horkovzdušný balón po startu z Olomouce. Aktuální pozice jižní část Olomouce. Letící kurzem tři čtyři nula, maximální výše stoupání dva tisíce stop a nadále jsem na frekvenci. Oskar kilo dva dva dva jedna,“ hlásí Janko do vysílačky, aby se na letišti dozvěděli, že jsme ve vzduchu. Směr letu sice ovlivnit pořádně nejde, ale pilot může ovlivnit směr, kterým je balón natočen do dráhy letu. Na bocích balónu je výpustný ventil, kterým pilot může vypustit vzduch a balón se tím pádem natočí buď doprava nebo doleva. „To je potřeba k tomu, aby se balón natočil na přistávací hranu, abychom nepřistáli například rohem do země,“ říká Janko.

Maximální respekt k přírodě

Všechno, s čím letíme do oblak, má dohromady hodnotu asi milionu a tři čtvrtě. Balón samotný je z polyamidových vláken, která jsou s košem svázána ocelovými lany. Většina balónů, které létají v České republice, byla vyrobena v Brně ve firmě Balóny Kubíček, což je jeden ze světových výrobců. Ján Michel však létá s balónem Schroeder z Německa.

„My balónáři se přírodě podřizujeme a máme k ní maximální respekt, protože balón je aerostat, on visí ve vzduchu a pohybuje se podle větrných proudů. Pilot by samozřejmě měl vědět, odkud kam fouká vítr a v jaké výšce se co děje, jestli jsou nebo nejsou větrné turbulence. Když pilot vyhodnotí, že je to v pořádku, tak letíme, ale může se stát, že ta příroda udělá v určité výšce jiné podmínky, než čekáme. Dole může foukat vítr o rychlosti pět nebo osm kilometrů za hodinu a o tři sta metrů výš fouká vítr o rychlosti dvacet kilometrů za hodinu. Často tedy piloti tuší, jak to bude nahoře vypadat, ale přece jen jsou to nějaké matematické modely a realita může být trošku jiná. Proto je potřeba mít k přírodě maximální respekt,“ povídá mi Janko ve vzduchu.

Změna kurzu a přistání

Po startu jsme letěli na severozápad a ve výšce pěti set metrů se nám změnil kurz o čtyřicet stupňů na severo-severovýchod. „To se stává, když má proudění v různé výšce jinou rychlost a jiný směr. Tuhle výšku jsme hledali, abychom neletěli do lesů v Litovelském pomoraví, ale abychom letěli spíš k Bohuňovicím, kde je otevřený prostor pro přistávání,“ povídá Janko.

Přistáváme v poli mezi Chomoutovem, Bohuňovicemi a Hlušovicemi. Janko má všechno absolutně pod kontrolou, přeletíme hájek a dráty nízkého napětí, které se mi původně zdály nebezpečně blízko, nás nakonec vůbec nemusely zajímat. „Teď bude buch,“ varuje posádku pilot a my se připravujeme. Přichází lehký náraz do země, který balón zopakuje ještě asi třikrát. „Vzduchoplavci, vítejte na zemi,“ říká radostně Janko a my se postupně dáváme do balení balónu, které trvá asi půl hodiny. Pak přichází ta příjemnější část.

Pasování do šlechtického stavu

Je před námi slavnostní ceremoniál, při kterém jsou všichni vzduchoplavci, pro které to byl první let balónem, povýšeni do šlechtického stavu. Janko si nás seřadil a po krásném proslovu, při kterém zmínil několik historických zajímavostí z balónového létání, začalo pasování. To se děje proto, že sláva bratrů Montgolfiorových, kteří tento způsob přepravy vymysleli, stoupla do té míry, že je král Ludvík XVI. povýšil do šlechtického stavu a daroval jim pozemky, nad kterými proletěli.

Tuto tradici všichni piloti balónů na celém světě stále dodržují a dodržel ji i Janko. „Tohle pole, na kterém jsme dneska u Hlušovic přistáli, je celé vaše. Až půjdete na katastr, tak nezapomeňte, že je vaše jen od tří metrů nahoru,“ vysvětlil šlechtic a jal se povyšovat dnešní posádku. „Ve jménu země, kam jsme se vrátili, ve jménu ohně, naší energie, ve jménu větru, který byl dnes skvělý a ve jménu vody, která nám dala život,“ hlásí Janko a odšpuntovává lahev sektu, kterým si připíjíme. Je ze mě hrabě Ivo z Hlušovic, takže doufám, že mě nově lidé budou oslovovat Excelence nebo Hraběcí Milosti.

„Den s...“ je rubrika Olomoucké Drbny, ve které redaktor zachytí jeden den s člověkem, který vykonává zajímavé nebo nevšední povolání. Své tipy na zajímavá povolání nebo přímo na lidi, o jejichž práci byste si chtěli přečíst, posílejte na mail redakce@olomouckadrbna.cz.

Předchozí díly:

Den se servisním technikem Honzou: V téhle práci nemám co „po*rat“

Den s ošetřovatelem: Zoo má dvě tváře. Ta druhá se ukazuje, když jdeme domů

Den s ošetřovatelkou v hospici: Naše práce není smutná, je plná úsměvů

Den s trávníkářem: Chtěli mě i ve Slavii, ale v Olomouci jsem doma

Den s dozorcem v olomoucké věznici: Olomouc je mezi českými věznicemi top

Den s kapucínem: Lidi dneska nemá kdo poslouchat. Osobní vztahy jsou nejdůležitější

Den s terénními pracovnicemi: Je výhodnější vyměnit jehlu, než léčit žloutenku

Den s kulisákem: Každý si představí herečky a chlast, ale je to dřina

Den s popelářem: V popelnici najdeme mobil, ale i bezdomovce. V Olomouci posbíráme sto tun odpadu denně

Foto Michaela Valsová, Jakub Wittka

Štítky den s, rozhovor, Ján Michel, Olomouc

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.