pondělí 18. listopadu 2019 Romana

Z OLOMOUCE DO HIMÁLAJE #4: O zdolání vrcholu a umění se včas vrátit

Dva kamarádi a kolegové Jerguš Jeso Szczotka a Petr Vrba se rozhodli vyrazit z Olomouce do nejvyšších pater světa. Vydali se zdolat horu Island Peak, která leží v Himálaji a je vysoká 6200 metrů. Cestu Jesa a Petra sledujeme společně. Čtvrtý díl blogu, který píší sami cestovatelé, je tady. Tento díl je o samotné cestě na vrchol.

Jeso:

V sobotu nás čekal dlouhý přesun do vesnice Chukung, která leží v nadmořské výšce 4700 metrů. Výška nám cestu hodně komplikovala, šli jsme velmi pomalu a tento den jsme už skutečně bojovali s výškovou nemocí. Když jsme přišli do Chukungu, bylo nám zle, měli jsme bolesti hlavy a chtělo se nám zvracet. Tento pocit umocňoval i fakt, že v této oblasti byla velká zima. Protože se náš stav nelepšil, dostali jsme léky na výškovou nemoc, díky kterým se nám večer udělalo líp, a tak jsme si dali i něco k jídlu a ve společenské místnosti jsme navázali kontakt s ostatními horolezci.

Jerguš Jeso Szczotka a Petr Vrba jsou kamarádi a kolegové, kteří se společně rozhodli vyrazit do Himálaje a zdolat horu Island Peak. Jerguš pochází z východoslovenských Košic, pracuje jako specialista distribuce v olomoucké firmě LORIKA CZ a jeho láskou jsou mimo jiné street workout a hudba. Petr je rodilý Olomoučák, pracuje jako technik a mezi jeho záliby patří degustace piva, cyklistika a tenis.

Atmosféra byla úžasná, sešli se zde lidé z celé Číny, Izraele, Polska nebo Taiwanu a za nedlouho se přidali i nepálští průvodci, kteří se vrátili z horolezecké výpravy. Byl to opravdu pohodový večer, každý prohodil pár slov s každým a jazyková bariéra jako by neexistovala. To je jedna z velkých výhod cestování. Člověku se svět zmenší a připadá si, že má všude kamarády.

Následujícího rána vyrážíme do základního tábora pod horou Island Peak. Pohledy, které se nám naskytly, jsme do té doby znali jen z horolezeckých filmů. V táboře je asi dvacet typických žlutých stanů, několik velkých společenských stanů, které slouží jako jídelny nebo jako místo pro krácení dlouhých chvil při čekání na ideální počasí k výstupu. Nachází se zde také dvě latríny, ale jejich stav odpovídá tomu, že zde není k dispozici voda a v latríně není ani záchod, takže člověk si prostě jen dřepne nad sud.

Nálada v táboře je dobrá, relaxujeme, jíme, pijeme čaj a později procházíme tréninkem k našemu výstupu. Zanedlouho je nám oznámeno, že v noci kolem jedné hodiny budeme vycházet směrem k vrcholu. Chystáme si věci, v devět uleháme do stanu a snažíme se usnout. Petrovi se to po chvíli podaří, ale já zavírám oči až o půl dvanácté.

Přichází budíček, vstáváme do totálně zmrzlého stanu, venku je asi minus dvacet. Když vystrčíme hlavy ze stanu, ohromí nás úžasné představení, které si přichystala obloha. Miliony hvězd jsou v černočerné tmě vidět jako snad nikde jinde na světě. Základní tábor je ve výšce 5 tisíc metrů. vzduch je neuvěřitelně čistý a noční nebe kreslí obraz na nekonečné plátno. Dáváme si vydatnou snídani a za svitu čelovek se vydáváme k vrcholu.

Petr:

Hned po probuzení jsem věděl, že nejsem úplně zdravý. Měl jsem bolesti v krku a pálení na hrudi, ale snažil jsem se nedát to na sobě znát a vydal jsem se vstřic vrcholu. Po prvních desítkách metrů jsem věděl, že tohle bude předem prohraný boj. Se značnou ztrátou na zbytek výpravy jsem se snažil stoupat výš.I když mi Jeso několikrát řekl, ať se vrátím zpět do základního tábora, snažil jsem se jít pořád dál.

Nakonec mě Jeso přesvědčil a já to se slzami v očích a s velkým zklamáním otáčím zpět. Tím však moje utrpení nekončí, cesta je dlouhá a jediným přítelem je čelovka, která mi svítí na cestu. Na plicích mě pálí víc a víc a začínám mít strach, že do základního tábora nedojdu. Dokonce jsem si chvíli pohrával s myšlenkou, že počkám na rozbřesk. Cesta zpět trvala dlouho a já nakonec v dáli uviděl světla, kterými byly označeny stany. Přicházím do svého stanu, v mrazu ulehám do spacáku a celé hodiny se svíjím v bolestech.

Jeso:

Cesta ze základního tábora vede mezi kameny a zvolna přechází v kopec a skály. Je nutné překonat několik skalních výšvihů a možná je jenom dobře, že není světlo a člověk nevidí, co má pod sebou. Mysl si to však umí dostatečně dokreslit a s velkou dávkou opatrnosti tyto výšvihy překonáváme. Mysli na něco hezkého a bude fajn, říkám si. Asi po tříhodinovém stoupání přes skály se dostáváme přes bývalý High Camp na ledovou plochu, kde je nutné nasadit výstroj.

Říkají mi, že mám poslední možnost vykonat potřebu. Kroutím hlavou na znamení, že nemusím a navazuji se s dalšími pěti Nepálci do lanového družstva. Společně překonáváme první ledovcovou trhlinu. Je to pro mě nová zkušenost. Nepříjemná. Špatný úzkostlivý pocit však střídá velké vzrušení z tohoto velkého zážitku.

Slaňujeme a lezeme ledovce, překonáváme trhliny a prolézáme nekonečným labyrintem ledovcových chodec. Často narazíme na dávno zapomenuté žebříky a fixní lana, po kterých se kdysi lezlo. Čas, sníh a led však tyto pozůstatky postupně pohřbívají. Napadá mě, kolik lidí zde asi zahynulo. Umocňuje to fakt, že všechno tohle podnikáme v noci a tudíž ve tmě. 

Po asi dvouhodinovém úmorném lezení se dostáváme na sněhem zavátou planinu, ze které je vidět naši další výstupovou cestu. Ta vede už na samotný vrchol. Začíná svítat, slunce osvětluje téměř svislou ledovou stěnu a mně se strachy svírá žaludek. Když svému průvodci řeknu, že tohle není nic pro mě, s jistotou odpovídá: "Easy, slowly."

Mlčky tak pokračujeme dál. Za chvíli se odvazujeme a od té doby už se jistí na fixním laně každý sám.Ověšený několika karabinami se cvaknu na lano a vyrážím vzhůru. Metry mizí pod nohama, šplháme vzhůru velmi pomalu.Překonáváme několik nepříjemných ledových skoropřevisů a já si nepřeju nic jiného, než ať už jsem zpátky v základním táboře.

Pohyb ve výšce šesti tisíc metrů je obtížný, špatně se dýchá a fyzická aktivita vyžaduje sebezapření a značné úsilí. Začínám si myslet, že jsem na tom jakž takž dobře. To si myslím jen do doby, kdy se mi vypne mačka a spadne mi od boty. Bez hrotu by výstup a sestup nebyl možný. Ještě štěstí, že pár metrů pode mnou je můj průvodce, který kus železa pohotově chytil a mává s ním na mě s velkým úsměvem. Doleze mě, mačku nasadí a pokračujeme dál.

V tom stavu, ve kterém jsem, jsem si ani neuvědomil, jak obrovské štěstí jsem měl. Průvodce mě povzbuzuje, dodávám si odvahu. Ani jsem se nenadál a stanul jsem na vrcholu. Vylezli jsme složitější východní stěnu a poprvé v životě jsem ve výšce 6200 metrů nad mořem. Otevírá se mi neuvěřitelný pohled na Mount Everest, Lhoce a  Ama Dablam. Z této výšky se už nezdají tak vysoké jako když se na ně člověk dívá zespodu.

Na vrcholu strávíme asi dvacet minut společně s expedicí z Polska. Uděláme několik fotek a míříme dolů. Není možné dolů sejít, musíme slaňovat. Už zkušeně slaňuji, lano mám celé pro sebe a za několik minut stojím na vlastních nohách. Cesta do základního tábora vedla opět přes ledovcovou morénu, znovu se slaňováním a lezením a následně přes skalní výšvihy.

Cítím příznaky výškové nemoci. Jsem malátný, je mi špatně a bolí mě hlava. Můj průvodce na tom není líp, několikrát se pozvrací a má potíže s dechem. Po příchodu do základního tábora vidím Petra. Rozhodl se správně. Nešel s námi a pravděpodobně si tím zachránil život. V takové výšce je potřeba být stoprocentně zdravý. Pokud člověk zdravý není, mohou se stát dvě věci. Buď umřete nahoře a vaše mrtvola tam zůstane, nebo umřete nahoře a vaši mrtvolu snesou dolů, až jim za to někdo zaplatí.

Jasně, není to Everest, Island Peak je nižší hora, ale i za výstup na ni zaplatilo několik lidí životem, protože neposlechli svoje tělo a rozum. Že Petr udělal dobré rozhodnutí, potvrdili i Nepálci v základním táboře zvednutým palcem. Oni sami vědí, že jít ze stanu nahoru nemocný může znamenat, že se člověk nevrátí.

Lidský život nestojí za cenu povolení k výstupu nebo za fotku na facebooku. Všichni se vydáváme do vzdálené vesnice Dengboche, kde padáme únavou. Pro mě to byl životní zážitek a pro Petra obrovská zkušenost. Ta hora tu bude ještě mnoho let.


Předchozí díly

Z OLOMOUCE DO HIMÁLAJE #1: Z Olomouce přes nejnebezpečnější letiště světa do základního tábora

Z OLOMOUCE DO HIMÁLAJE #2: Pět stupňů na hotelovém pokoji a návštěva dětského domova

Z OLOMOUCE DO HIMÁLAJE #3: První pohled na Everest

Autoři | Foto Petr Vrba, Jerguš Szczotka

Štítky blog, Himálaj, hory, Olomouc, horolezci, Petr Vrba, Jerguš Szczotka

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.