pondělí 16. prosince 2019 Albína

FOTO: Podívejte se na olomoucký listopad 1989 očima přímých svědků

Listopad 1989 očima pamětníků přímo z ulic Olomouce. Tehdejší pocity a nálady ve společnosti stejně jako svoje vlastní vzpomínky popisují pro Olomouckou Drbnu čtyři respondenti. Podívejte se také na dobové fotky.

Denis Zimmer, tehdejší student UP, dnes učitel na ZŠ

Píše se pondělí 20. listopadu, šest hodin ráno. Ve vojenských mundúrech se shromažďujeme na tamním „buzerplace“ před Šmeralkama. Něco málo po šesté přicházejí studenti z Prahy a seznamují nás se situací z pátku 17. listopadu. Chodí mezi námi, hovoří o vzniklé situaci, diskutujeme o tom, co se stalo, co bude dál. To se ale nelíbí „lampasákům“, kteří nám začínají vyhrožovat vyhozením ze školy.

Nedlouho poté už stojíme v tramvaji a jedeme na sportovní halu, kde se mělo konat setkání studentů s vedením jednotlivých fakult a také s vedením celé univerzity. Hala byla naplněna do posledního místečka, na hrací ploše bylo pár stolů, na kterých seděli vyučující. Po bázlivých vystoupeních jednotlivých kantorů, kteří se stále ještě báli o svá místa, přišel na řadu profesor Jařab. Celá hala ztichla, hřebík by byl slyšet spadnout.

„Kdo, když ne my, kdy, když ne teď!“ prohlásil pan profesor, celá hala stoupla a nastal obrovský aplaus. A tak začala sametová revoluce v Olomouci.

Milada Herodková, tehdy na mateřské dovolené, dnes psycholožka

Tehdy jsem bydlela v Olomouci teprve krátce, přistěhovala jsem se teprve v červnu. Pamatuju si hlavně atmosféru nejistoty a strachu. Možná proto, že jsem měla tehdy na starost dvě děti a věděla jsem, jak dřív komunisti dokázali zatočit s lidmi, kteří nedrželi hubu a krok. Nikdo tehdy nečekal, že by ten režim mohl tak rychle padnout, i když ta atmosféra změny byla znát už delší dobu. Akorát nikdo přesně nevěděl, o co jde a kdy to proběhne. Nebyl internet a média až na Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu o ničem nemluvila.

Pamatuji si, že jsem se opravdu bála o svoje děti, když jsme šli kolem náměstí, kde už stáli nastoupené lidové milice a nevěděla jsem, jestli se do lidí pustí nebo ne. Ale mělo to samozřejmě i svoje hezčí, solidární stránky, lidi nosili stávkujícím studentům jídlo i peníze. Jen je škoda, že ta euforie a solidarita po revoluci nevydržely příliš dlouho.

Tomáš Tichák, tehdejší technik ve výpočetním středisku, nyní spoluvydavatel a výkonný redaktor dvouměsíčníku Listy

Ještě začátkem listopadu si pamatuji ten pocit nenapadnutelnosti režimu. Všude kolem nás se něco dělo, jen v ČSSR nic. Čtvrtého listopadu jsem jel s přáteli do Vratislavi na koncert písničkářů, kde vystupoval mimo jiné i Karel Kryl. Tehdy své vystoupení ukončil slovy „Tak za rok na Letné!“. To jsme tehdy netušili, jak rychle to tady padne. Před revolucí tady totiž panovala dost silná apatie. Lidi nevěřili, že by se něco mohlo změnit, natož že by komunistický režim mohl padnout takřka v okamžiku.

V letech 88 a 89 jsme tehdy se studenty vydávali samizdatový časopis Arch A5, ke studentské stávce jsem měl tedy docela blízko. Pamatuji si například, že přímo 17. jsem byl na besedě překladatele a chartisty Miroslava Červenky. Devatenáctého stávkovalo divadlo a taky mě tehdy naposled zatkli estébáci. Tehdy ale už bylo, vidět, že nemají žádné instrukce a jsou nervózní, výslech trval asi jen půl hodiny. Jediné, co mě na tom mrzí, že spolu se mnou taky sebrali i několik studentů.

Martina Procházková, moderátorka Radia Haná, tehdy studentka gymnázia

17. listopadu 1989 byl pátek! Na ten pátek si pamatuju, protože v ten den u nás končil kandidát z fyziky, tak jsme to kamarádkou obrečely, byly jsme úplně trapný patnáctiletý holky. Chodila jsem na tehdejší Slovan, takže Gymnázium Jiřího z Poděbrad, jak se to tehdy jmenovalo. Nic politickýho se ten den neřešilo. Všechno začalo až v sobotu 18. listopadu 1989. To si do deníčku píšu: „Včera večer prej byla demonstrace studentů v Praze a policajti je strašně zmlátili. Bylo 38 zraněných. Prej to byl strašnej masakr, ale tutlá se to. Ségra slaví narozeniny.“ V pondělí jsem tam připsala, že demonstrují a stávkují studenti vysokých škol v Praze. My se normálně učíme, trapas.

Úterý 21. listopadu: „Snaha o stávku u nás v ústavu se nepodařila a byla potlačena v prvním patře. Diskutujeme v ruském jazyce s profesorkou Hádkovou, je dobrá. Večer je demonstrace na náměstí a půlka lidí nepřišla na diskotéku do tanečních.“ Čtvrtek 23. listopadu: „Napjatá atmosféra stále panuje všude. Od včerejška se chodí na demonstrace na náměstí u radnice, je to sranda.“

Sobota 25. a neděle 26. listopadu: „V tyto dny se řeší napětí ve společnosti. Jakeš a ostatní papaláši z předsednictva odstoupili, ale ne všichni, a navíc tam dosadili zpátky zase úplný blbce. V Olomouci byli na návštěvě herci z Prahy, Iva Janžurová a Václav Postránecký.“ A končí to 27. listopadu, kdy byla generální stávka: „Dneska je významný den! Místo školy jdeme na náměstí demonstrovat, je to sranda.“

Ohodnoť článek

Celkem hlasovalo2 čtenářů

Štítky sametová revoluce, 17. listopad 1989, studentská stávka

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.