pondělí 10. srpna 2020 Vavřinec

REPORT: Co by se dělo, kdyby naši redaktorku dnes v Šantovce opravdu postřelili teroristé?

To je velmi hypotetická otázka. I když jsem měla možnost si, jak se říká, na vlastní kůži vyzkoušet postup záchranných složek při fiktivním teroristickém, moje reakce by při reálné situaci byla bezpochyby jiná.

Můj první úkol, který jsem dostala, bylo o celé akci mlčet. Nikomu neříct ani slovíčko bylo pro mě složité. A druhý byl vstanou okolo třetí hodiny ranní a dostat se přes polovinu města na krajské ředitelství Hasičského záchranného sboru Olomouckého kraje. Bez řádné dávky kofeinu by se mi to asi nepodařilo. Čtvrtá hodina ranní je u mě spíše doba návratů, než odchodů.

Na místě došlo k roztřízení více než šedesáti studentů. Většina z nich studuje na Univerzitě Palackého, ať už třeba na zdravotníka nebo na zdravotní sestru. Hlavní maskérka Marta Galoczová měla nelehký úkol určit každému, jaké poranění jim útočníci způsobí. Zranění označená zelenou barvou jsou ta nejméně závažná a mohou počkat, žlutá jsou vážná, ale nejzávažnější je červená. Ti prioritně odjíždějí do nemocnice jako první. Úkolem záchranných složek bylo efektivní třídění raněných, přednemocniční péče a později i ošetření v nemocnici.

Paní Galoczová a její pomocníci si různá zranění rozdělili a začali na nich pracovat. Mě přiřadila do červené skupiny s postřelenou pravou paži a necitlivostí v ruce. Začala na mě nanášet hmotu z odpalovaného těsta, hlavně z mouky, soli a kyseliny citronové. Následně vyhloubila díru a zatřela latexem.

Dalších deset minut jsem strávila fénováním spolu s dalšími kolegy. Nakonec efektivně přidala červenou barvu, přece jenom takové zranění krvácí. Nebyla jsem na tom ale zas tak špatně oproti dalším studentům. Ti si latexu a masek dostatečně užili. Pokud má někdo slabší žaludek, tak doporučuju další fotky rychle přeskočit.

Tady se rýsuje otevřená zlomenina nohy, slečna dostala ještě pytlík s krví, která na místě vytekla.

Pořezání nožem bylo další zranění, které teroristé způsobili.

Příprava otevřeného zranění lebky. Figurant si pro tuto masku dokonce nechal oholit hlavu.

Poleptání kyselinou bylo nejčastějším zraněním.

A nakonec také střelné zranění.

Některá zranění ale nešla na první pohled poznat. Jeden figurant si stěžoval na bolest hrudníku a úkolem záchranářů bylo poznat, že má infarkt. Další měl třeba epileptický nebo astmatický záchvat.

Po vyčerpávajících hodinách maskování jsme se konečně vypravili do Šantovky, která byla ráno nezvykle tichá. Po poučení, jak se s našim zraněním máme chovat, to vypuklo. Začátek byl rychlý a překvapivý. Tři útočníci, tři zbraně. Přes padesát zraněných lidí. Teroristé se nás snažili zastrašit a oháněli se zbraněmi. S jedním z dalších postřelených jsem se domluvila, že budeme hrát pár, který má zrovna výročí. Partnera postřelil útočník do krku a on upadl do bezvědomí. Křik, řev a nářky trvaly hodnou chvíli, než dorazili policisté, kteří pachatele zneškodnili, ale nám, i přes prosby, odmítali pomoci.

Museli postupovat podle protokolu, zajistit pachatele a prohledávat budovu. Snažila jsem se svého partnera zachránit. Na pomoc mi přišli také méně zranění účastníci a uklidňovali mě. Čekali jsme půl hodiny a naše nářky už pomalu slábly. Jeden z policistů mě nakonec poslal, i přes upozornění, že jsem postřelená, ať pomalu vyjdu z budovy (opravdu jsem se snažila, aby to vypadalo, že mě to hodně bolí). Jako doprovod se mnou měl jít jeden méně zraněný, který mě předtím uklidňoval. Z vrchního patra, kde se nachází kino, jsme měli sejít dolů přes cestu vedoucí k parkovišti. No nevím, asi jsem nehrála moc věrohodně, ale hasiči, kteří nás čekali dole, mě hned posadili k lehce zraněným. Když jsem jim řekla, že jsem červená s průstřelem ruky, tak mě poslali sednout a počkat. Au, Au.

Následně přišli záchranáři a rozhodli, že musím do ošetřovacího stanu. Na nosítka mě naložili statní hasiči a já jsem se pěkně nesla. Všichni byli příjemní a milí a snažili se pomoct. U stanu si mě převzali do péče záchranáři, kteří se u mě sešli skoro všichni, protože jsem byla první vážný pacient díky tomu, že jsem vyšla z budovy skoro sama. První mě označili jako červenou, ale poté to přehodnotili a dali mi žlutou, přece jenom podřezaný krk nebo kulka do zad je horší. Naštěstí mě přikryli dekou a fólií, protože jsem ve stanu strávila něco přes hodinu a teploty moc vysoko nevystoupaly. Záchranáři často zraněné obcházeli a ptali se na jejich stav.

Bohužel se taky objevilo černé označení, které znamenalo smrt. Další zranění přibývala a záchranáři postupně odváželi pacienty s červeným označením do Vojenské nemocnice v Olomouci. Na žluté postupně taky došla řada. Trošku vymrzlá jsem dorazila do nemocnice, kde moje hra pokračovala. Příjem, vyšetřovna a nakonec sálek, kde by mi vyndali kulku.

Zážitek to byl určitě nezapomenutelný, ale asi mě nepřipravil na to, kdyby se to stalo doopravdy. Zachvátila by mě určitě panika, a já bych neměla strach jen o svůj život, ale i životy ostatních. Bolest si nedokážu ani v nejmenším představit a nevím, jestli bych dokázala ukázat nějaké hrdinství. To přenechám raději záchranným složkám, kteří pro nás dennodenně nasazují životy.

P.S.: Ale víte, co bylo na mém nepravém zranění to nejhorší? Následné sloupávání latexové vrstvy. Taková bezplatná depilace.

Čtěte více:

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Jan Potměšil

Kdyby zastřelili někoho z Drbny, tak to by byla asi nejlepší událost roku, pro celou Olomouc... A když už jste teda přežili, tak konečně zveřejněte ten zamlčený článek o ZZS (je to již několik měsíců). Nebo to mám udělat sám, v plné verzi?? Blokováním uživatelů na fb si moc nezískáte...

úterý, 25. října 2016, 20:34

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.