sobota 28. listopadu 2020 René

Laická ani odborná veřejnost toho o rané péči zatím tolik neví, říká Kateřina Fialová ze Společnosti pro ranou péči

V tomto týdnu probíhá již třináctý ročník osvětové kampaně Týden rané péče, která má za cíl zlepšit povědomí široké veřejnosti o tom, čemu čelí rodiny vychovávající dítě s postižením, a jak jim v jejich náročné situaci pomáhá raná péče. Jak vypadá práce poradkyně Společnosti pro ranou péči popsala v rozhovoru Kateřina Fialová.

Co Vás přivedlo k práci poradkyně pro rodiny s dětmi s postižením?

Možná je to překvapující, ale moje původní odborná cesta se ubírala ekonomickým směrem – na střední školu jsem docházela na obchodní akademii. Studium mě bavilo, ale chtěla jsem dělat něco zajímavějšího. Od mamky si do života nesu empatii a od táty kreativitu – a kombinace těchto vlastností se podle mě dá dobře využít právě ve speciální pedagogice. Mám vystudovanou bakalářskou i magisterskou speciální pedagogiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Díky studiu a odborným praxím jsem si uvědomila, že raná péče má pro mě osobně velký význam, protože se nezaměřuje jen na práci s dítětem, ale i s jeho rodiči a sourozenci, a spolupracuje i s dalšími odborníky. Raná péče jako sociální služba je u nás navíc poměrně mladý obor (i když letos slaví krásné třicáté narozeniny) a je tu spoustu prostoru pro jeho rozvoj a objevování nových možností. Na druhou stranu veřejnost (laická, ale často i odborná) toho o službě rané péče zatím moc neví. I někteří lidé z mého okolí stále nemají představu o tom, co moje práce poradkyně v rané péči obnáší a myslí si, že jsem paní učitelka nebo paní na hlídání dětí.

S jakými dětmi pracujete? Jaká postižení nebo onemocnění děti mohou mít?

Všechny poradkyně na naší pobočce se věnují rodinám s dětmi s tělesným, mentálním a kombinovaným postižením, včetně poruch autistického spektra, a to od narození do maximálně sedmi let. Dáváme ale podporu i rodičům s dětmi s ohroženým vývojem, které zatím nemají stanovenou žádnou lékařskou diagnózu – jedná se například o děti, které se narodily předčasně. Jedná se tedy o širokou škálu možných postižení, onemocnění či ohrožení vývoje z dalších zdravotních důvodů. Pro nás ale stejně není klíčová diagnóza dítěte, ale spíše její projevy a důsledky. A nakonec největší roli při práci s dítětem hraje jeho osobnost – žádné dítě není stejné, i když má stejnou diagnózu. Stejně tak i práce s těmito dětmi je pokaždé jiná.

Právě začal probíhat Týden rané péče. Sledujte nás na www.ranapece.cz na FB, Instagramu, České televizi i rozhlase.

Máte nějaký plán, jak s rodinou budete pracovat a jaký by měl být výsledek?

Ano, říkáme tomu individuální plán a vypracováváme ho společně s rodinou. Dojednáváme cíle, kterých chce rodina prostřednictvím služby rané péče dosáhnout. Postupně pak na cílech podle domluvených kroků pracujeme, plán průběžně vyhodnocujeme a upravujeme. Plánování je pro mě důležité, protože kdybych nevěděla, co rodič opravdu potřebuje, mohla bych sklouznout k obecným doporučením, která by nebyla ušitá na míru dané rodině. Služba by tak nebyla efektivní, protože rodič by mohl mít pocit, že ho nikdo neposlouchá, a mohl by velmi rychle ztrácet motivaci pro spolupráci. Poradce totiž nutně nemusí vždy „radit“, ale i provázet či podporovat. Rodiče v sobě totiž mají často skrytá ta nejlepší řešení pro svou situaci, jen někdy potřebují podporu při jejich hledání a objevování. Rodič se díky plánování navíc učí přebírat zodpovědnost za svůj život, učí se formulovat svoje potřeby a hledat možná řešení, nespoléhat se jen na odborníky. Kvalitně odvedenou prací a zároveň největší odměnou je pro mě právě to, když rodina už ranou péči nepotřebuje.

Konzultace probíhají v domácím prostředí, pracujete s celou rodinou. Jak vypadá Vaše příprava?

Je pro mě důležité, aby byla služba kontinuitní, abychom pokračovali tam, kde jsme skončili, abychom pracovali na domluvených krocích, přibližovali se k domluveným cílům. Proto vždy, než jedu do rodiny, se důkladně připravuji. Přečtu si zápisy z předchozích konzultací, vyhledávám informace, připravuji materiály či odbornou literaturu pro rodiče, nachystám si pomůcky pro práci s dítětem,... Naše středisko má poměrně velkou zásobu pomůcek k zapůjčení, ale mě baví některé pomůcky vyrábět – někdy tím rodiče inspiruji a oni sami se potom pustí do výroby, protože vidí, že to má stejný efekt jako draze zakoupená pomůcka. Na konzultacích se snažím zapojit sourozence, proto i pro ně připravuji nějakou aktivitu nebo se snažím vymyslet společnou hru pro celou rodinu.

Není pro vás současná situace s koronavirovými opatřeními překážkou?

Překážkou to určitě není, naše služby poskytujeme i nadále, i když trochu jinak. Konzultace probíhají distančně, buď formou videohovoru nebo telefonicky. Omezena je tak většinou jen přímá práce s dítětem a přesunuty jsou samozřejmě i akce pro rodiny. V současné situaci přijímáme do služby i nové rodiny. Služba není pozastavena, jen je upravena její forma.

Když se běžný člověk potká s dítětem, které má nějaké postižení, dost často neví, jak v tu chvíli reagovat. Máte nějakou radu, jak se v těchto situacích zachovat?

Nevhodný přístup okolí je bohužel stále téma, které s rodiči na konzultacích probíráme. Rodiče by si pro svoje děti často přáli, aby je společnost přijala a nebyly vyčleňovány, místo toho se dennodenně setkávají se situacemi, kvůli kterým se postupně společensky izolují. Zvláště u dětí s poruchou autistického spektra je to komplikované tím, že na nich postižení není vidět – rodiče se tak setkávají s názory, že se jedná pouze o nevychované děti. Někteří rodiče mají pocit, jako kdyby bylo jejich dítě nakažlivé, protože kdykoliv přijdou na dětské hřiště, ostatní rodiče se svými dětmi rychle odcházejí. Na druhou stranu někteří lidé ve snaze podpořit rodiče dětí s postižením jim říkají, že jsou hrdinové, že oni sami by nezvládli mít dítě s postižením a starat se o něj. To jsou jen příklady toho, o čem rodiče mluví. Proto zkuste na dítě s postižením pohlížet primárně jako na dítě. Každé dítě má svou osobnost, svoje potřeby, radosti i strasti, svůj způsob komunikace či smysl pro humor. Můžete se třeba zeptat, jak se dítě jmenuje nebo co má rádo. Zkuste rodičům nabídnout pomocnou ruku, místo poučování o výchově. Věřte, že si toho zkusili už hodně a nemusí to být vždy tak jednoduché. Buďte tolerantní, do podobné situace se může dostat každý z nás, dítě s postižením se může narodit do jakékoliv rodiny. Nemá ani smysl si představovat, jak byste se zachovali vy, protože to nikdy nevíte. Nedělejte z rodičů hrdiny, situace je pro ně mnohdy náročná, jsou to stále jen lidi a jsou často vyčerpaní a unavení, i když své dítě milují nade vše. Pokud máte možnost, zkuste jim místo toho nabídnout například pomoc s hlídáním.

Jste mladá, zatím nemáte rodinu, stalo se Vám někdy, že bylo obtížné, aby Vás rodina přijala a důvěřovala? 

Jsem mladá a vypadám ještě mladší, někteří rodiče jsou tím zpočátku spíše překvapení a s určitou opatrností se ptají na můj věk. Já si je pak musím umět získat, snažím se na ně naladit, naslouchat jim, vstupovat do rodiny s pokorou, respektem. Každá rodina funguje jinak, i já se snažím k rodičům přistupovat co nejvíce individuálně, tak, jak to v dané chvíli potřebují. Nemůžu sice nabídnout zkušenosti s výchovou vlastních dětí, ale můžu nabídnout zkušenosti s dětmi s postižením, v tomto jsem oproti rodičům o pár kroků napřed. Děti na mě navíc většinou hezky reagují a dokážu je zaujmout, což má také vliv na vybudování důvěry rodičů. Myslím si, že nízký věk může být v určitém smyslu pro tuto práci i výhodou, může přinést větší energii a chuť k práci, ochotu hledat a zkoušet nové věci. Já se třeba pořád ráda něco učím, vyhledávám informace, čtu odbornou literaturu, účastním se kurzů, pozorně naslouchám kolegyním i rodičům a všechny tyto znalosti a dovednosti postupně propojuji – jsou to takové dílky velkého celoživotního puzzle.

Ve volném čase se Kateřina Fialová věnuje mimo jiné malování.

Vaše práce je krásná, záslužná, ale musí i být psychicky vyčerpávající. Kde a jak čerpáte energii?

Energii čerpám v práci i ve volném čase. V práci se snažím vnímat všechny pozitivní věci, i když jsou to třeba maličkosti. Mám radost, když se dítě naučí něco nového, když se mu zalíbí nějaká činnost nebo když se nás třeba snaží něčím rozveselit. Možná ještě větší radost mám z pokroků rodičů, zvlášť, když si jej sami uvědomují. Je ale pravda, že tato práce je někdy velmi náročná a nese s sebou riziko syndromu vyhoření. Proto se snažím i ve volném čase dělat věci, které mě baví. Někdy jsem ráda s druhými lidmi a někdy naopak potřebuji čas jen pro sebe, to pak třeba ráda čtu (přiznám se, že nejčastěji sáhnu po fantasy literatuře), hraji na piano, maluji nebo něco tvořím. Moc ráda také cestuji, líbí se mi hlavně divoká příroda bez lidí.

Jaké profesní plány máte do budoucna?

Ráda bych se podílela na rozvoji rané péče v České republice, chtěla bych absolvovat stáž v organizaci zabývající se ranou intervencí v zahraničí, abych se inspirovala třeba i jiným přístupem. Zvažuji také absolvování arteterapeutického kurzu a poté využít techniky výtvarného umění při práci s dětmi a rodiči.

Hodnocení článku je 90 %. Ohodnoť článek i Ty!

Tisková zpráva | Foto Společnost pro ranou péči

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.