neděle 26. září 2021 Andrea

Jako matce se mi u dětí zasahuje mnohem hůř, říká letecká záchranářka Jiřina Petrová

Hlasitý živý element. Tak nazývají kolegové Jiřinu Petrovou, leteckou záchranářku, která pracuje na základně v Jihlavě. Jak se k práci dostala? Jak vzpomíná na svůj vůbec první let? Nosí si práci domů? Jak moc její přístup k práci změnilo mateřství?

„Nevím, jestli na fotky ještě dopnu kombinézu,“ upozornila mě se širokým úsměvem pětatřicetiletá záchranářka Jiřina Petrová, když jsme se domlouvaly na rozhovor. Kombinézu nakonec dopnula, a my jsme se setkaly na místě jejího ještě nedávného působení, kterým je Zdravotnická záchranná služba Kraje Vysočina. Ta má sídlo v Jihlavě na Vrchlického ulici v sousedství nemocnice. Hned na začátku nás stále usměvavá záchranářka bere do hangáru, kde každou noc odpočívá vrtulník Eurocopter EC 135 s nepřehlédnutelnou jasně žlutou barvou. Před zapnutím diktafonu jdeme nejdříve na focení, protože v případě letecké záchranné služby člověk nikdy neví, kdy bude potřeba s vrtulníkem vzlétnout. A pak bychom si ho nemohli prohlédnout.

„Vrtulník je schopen základnu opustit do 2 minut, maximálně nám to trvá 4 minuty, to už musíme být ve vzduchu,“ říká letecká záchranářka Jiřina Petrová.

„Pracovat ve zdravotnictví mě lákalo odmala. Můj původní sen bylo stát se lékařkou. Už jako malá holka jsem byla jak u vytržení, když jela sanitka nebo letěl vrtulník, a to mi zůstalo dodnes. Manžel říká, že jsem jak postižená (smích). Mám moc ráda létání. A dostat se k létání vrtulníkem, bylo vždy takové top mojí kariéry. Navíc moc ráda pomáhám lidem. V dětství, když jsem slyšela sanitku nebo vrtulník, jsem prožívala obrovský adrenalin, všude jsem měla husí kůži. Už na gymplu jsem milovala biologii,“ vzpomíná Jiřka, která se nakonec kvůli pěti bodům na medicínu nedostala.

Vůbec toho ale nelituje. „Kdybych byla lékařkou, tak tam je pak hodně těžké práci skloubit s rodinou,“ přidává Jiřina vysvětlení. Podle ní se práce záchranáře opravdu dá skloubit s rodinou. „Doma máme čtyřletého kloučka a teď čekáme druhé dítě. Medicína je víc o kariéře, práci se i kvůli různým atestacím a papírování musí věnovat maximum. To na záchrance taky, ale zároveň můžu být i máma na sto procent, když jsem doma,“ usmívá se pětatřicetiletá záchranářka, která má kromě gymnázia vystudovanou tříletou zdravotní sestru a pak ještě tříletý obor záchranář.

Začátek v Telči byla pro mě velká praxe

„Byla jsem na dva dny na stáži u letecké záchranky v Rakousku, bylo to úžasné, protože záchranku v horách jsem chtěla vždy zažít. Moc ráda na to vzpomínám.“

Po ukončení obou škol hned nastoupila na záchranku, to bylo v srpnu 2007. „Začínala jsem v Telči, rok a půl, kde mě vychovali. To mi hodně dalo, protože tam je delší dojezdová vzdálenost, s pacienty se jezdilo nejvíce do Jihlavy, což je zhruba 30 minut. Takže pacient 30 minut v sanitce rovná se více případných komplikací. Takže to byla pro mě velká praxe, i mě tam naučili řídit,“ vrací se Jiřka na začátek své kariéry.

Nejdříve nastoupila jako zdravotnický záchranář, který musí, mimo jiné, po všech školeních a výcvicích řídit i sanitku. „A to jak velkou klasickou, tak malé doktorské RV,“ říká Jiřka.

Sanitka ale začala být Jiřině po několika letech „malá“, a navíc ji vždy lákalo usednout do vrtulníku. A protože sny se mají plnit, tak neváhala, a v roce 2015 služebně poprvé usedla na palubu záchranářského vrtulníku. „A od té doby létám. Samozřejmě ale stále jezdím i se sanitkou. To se pravidelně střídá. Mám zhruba čtyři letecké služby do měsíce,“ popisuje Jiřka.

Na palubě jsem pomocná ruka pilota, po přistání jsem záchranář

Asi nejen mě zajímá, jak to vlastně na palubě takového záchranářského vrtulníku vypadá a co všechno má takový letecký záchranář během zásahu na starosti. „Posádka vrtulníku je složená z pilota, záchranáře a lékaře. Já sedím po boku pilota a jsem technický člen posádky. Jsem nápomocná pilotovi v navigaci, hlídám vzdušný prostor, pomáhám vytipovat místa přistání, hlídám překážky, ale vše je pod taktovkou pilota. Zkrátka na palubě jsem pomocná ruka pilota, po přistání funguju jako záchranář.“

„Kolegové mě berou fakt jako parťáka. Rádi se štengrujeme, mám mužský kolektiv moc ráda. Jsem tu prý takový hlasitý živý element.“

Žena a vrtulník, to se jen tak nevidí. K tomu mi Jiřka říká, že v Jihlavě má ještě jednu kolegyni, i ta pracuje coby letecká záchranářka. „Co vím, tak další dvě jsou v Českých Budějovicích, v Praze, myslím, není žádná. Většinou bývají letecké lékařky, ale záchranářek opravdu moc není. Pilotka na záchranné službě v ČR určitě nelétá,“ vysvětluje Jiřka.

Pokud jde někdo za svým snem, tak ho většinou neodradí vůbec nic. Řada věcí, které by pro jiného mohly být překážkou, se v tom případě bere s nadhledem, a člověka v cestě za svým vysněným cílem jen tak něco nezastaví. Stejně to bylo i u Jiřiny, která měla k létání vrtulníkem vždy hodně blízko. „Abych mohla do vrtulníku, tak jsem musela absolvovat různá školení, studování map a další technické náležitosti. Nic z toho mi nedělalo problém. Říkám o sobě, že jsem chlap převlečený v ženské sukni (smích) neboli babochlap, jak říká moje maminka. Výcvik byl celkově fyzicky náročný, ale pro mě nebylo nic překážkou, protože jsem si plnila sen,“ potvrzuje Jiřka.

Jiřina Petrová u letecké záchranky, která letos oslavila 30 let od svého založení, měla možnost vyzkoušet zatím dva modely vrtulníků. „Začínala jsem na modelu Bell 427, nyní v Jihlavě létáme s modelem Eurocopter 135. Každý model je úplně jiný, určitě tam je značný posun.“ Na letecké záchranné službě v Kraji Vysočině (LZS) je nyní 10 záchranářů, 10 lékařů a 7 pilotů. LZS má od ledna 2021 nového provozovatele, posádka však zůstala stejná.

Nedá mi nezeptat se, jaký byl Jiřinin vlastně první zásah na pozici leteckého záchranáře? „Začínala jsem nočními službami. Sloužíme od sedmi do sedmi, takže dvanáctky. První služba začínala v létě v 19 hodin, létalo se do devíti do večera. Byla jsem hrozně nervózní, jestli poletíme a jestli všechno zvládnu. A nakonec jsme opravdu letěli, a to pro pacienta, kterého jsme převáželi do Prahy na transplantaci, přistávali jsme kousek od Telče. Prožívala jsem to nervózně, ale nadšeně. První služba se mi opravdu líbila,“ září Jiřka při vzpomínce a naše povídání přeruší hlasitá signalizace. „Pokyn k výjezdu,“ potvrzuje mi moji domněnku o tom, že mají její kolegové nějaký případ.

Svolává nás takzvané žužu

To mi nahrálo na jednu z otázek, kterou jsem měla na Jiřku také nachystanou. Jakým způsobem se vlastně záchranáři svolávají k výjezdu? A ti letečtí nějak speciálně? „Na chodbě máme takzvané žužu, je to panel s různě barevnými políčky, kde jsou vypsané posádky. V případě výjezdu začne „hvízdat“ celá základna, což jsi ostatně teď slyšela, a na panelu se rozsvítí barva posádky, která musí vyjet. Třeba vrtulník je červená barva, když máme vzlet, tak mi k tomu začne pípat pager, který mám pořád u sebe,“ vysvětluje mi Jiřina.

Přistání vrtulníku, určitě často problematická a dost zásadní součást zásahu. „Vzpomeneš si na nějaké kuriózní místo, kde jste museli přistávat?“ napadá mě další otázka. Jiřka mi odpovídá, že místo přistání si vždy prohlédne pilot ještě před odletem k zásahu. „Na to je čas, než nastartujeme. Já se taky podívám, máme klasické mapy v tabletu, ty se dají odzoomovat opravdu podrobně až na fotomapu. Rozhodnutí je ale vždy na místě a jde na vrub pilota. Problém je v tom, že člověk nevidí, kde jsou dráty, kde jsou stromy, ohradníky, tyčky zespodu. A prostor by měl být ideálně s rovnou plochou 25x25 metrů. Vždy je to ale o kontrole, když si vrtulník sedá,“ popisuje Jiřina důležitý krok zásahu.

Pětatřicetiletá záchranářka Jiřina Petrová vystudovala Gymnázium Jihlava, poté absolvovala denní studium obor zdravotní sestra v Jihlavě na vyšší odborné škole (3,5 roku) a k o tomu dálkově tříleté studium záchranáře v Brně. Na základnu v Jihlavě přešla v roce 2009, začínala jako zdravotnický záchranář. V roce 2015 služebně poprvé usedla na palubu záchranářského vrtulníku.

Třeba i společně se zasahujícím lékařem musí záchranář, který sedí po boku pilota, otevřením dveří a vykloněním zkontrolovat okolní předměty, které by mohly poškodit vrtulník, a nebo i ty, které by mohly odletět. „Přistávali jsme třeba v „prasečáku“, na železničním náspu, ve vykáceném lese, což je velký zážitek a velká zodpovědnost, protože je tam velké množství pařezů a různých větví, co by mohly odletět,“ zapátrá v paměti Jiřina.

Jiřinin manžel Honza je také letecký záchranář. Zajímá mě, jestli se vůbec potkávají doma? „Ano, doma se normálně potkáváme. Služby máme naplánované tak, abychom mohli co nejvíce fungovat i jako rodiče,“ usmívá se Jiřina.

To, že mají s Honzou stejnou profesi, která je vlastně i dala dohromady jako partnery, vidí jako velkou výhodu. To se dozvídám při další otázce, jestli si Jiřina nosí práci domů? Nebo má schopnost po službě nechat práci prací a prostě vypnout hlavu? „S manželem navzájem fungujeme jako dva interventi. Často doma nastane situace, kdy se jeden z nás potřebuje vypovídat, často případy rozebíráme, často si řekneme svůj pohled, i to, jak by se v situaci zachoval ten druhý nebo, co by se dalo udělat lépe. Jsme sami sobě takovými psychology. Díky stejné branži máme s mužem stejné pocity a hodně si navzájem vypomůžeme. Jde domů chodit s čistou hlavou, ale jsou případy, na které člověk nezapomene. To ale k naší práci patří a musíme to tak brát. Stejně jako smrt,“ zvážní Jiřka. 

Někdy si i pobrečíme nebo zanadáváme, to je normální 

A pokračuje s tím, že když se svými kolegy přiletí nebo přijede k zásahu, tak na místě všichni fungují jako „stroje“. „Máme naučené postupy, scénáře, podle kterého přesně jedeme. Člověk si nevšímá okolí, kolik je tam lidí, jestli na mě někdo mluví. V tu chvíli tam jsme prostě jako profesionálové a člověk odbourá veškeré emoce – ať jde o mladého člověka, o dítě, o člověka ve velmi vážném stavu. Jde o to udělat naši práci co nejlépe a co nejrychleji. Takto fungujeme do chvíle, než pacienta předáme nemocnici, případně, pokud pacient nepřežije. Pak dost pomáhá, když se vracíme, vše probrat s posádkou. Po příjezdu zpět skvěle fungují i kolegové – jdou pomoct uklízet, doplňovat, co je třeba, a u toho se zásah rozebírá, a to mi hrozně pomůže. Vyventilovat svoje pocity. Pak jsou případy, které člověk v hlavě chvíli má, musí se s nimi srovnat. Není nic špatného na tom, když si člověk pobrečí nebo zanadává. Člověk pak ale musí jít dál,“ pokračuje Jiřka na vážnější notě.

Lékařům se říká, aby nikdy neléčili svoje nejbližší. Co když záchranář nebo lékař ví, že má výjezd k někomu známému, nebo přímo k rodině? Co se během cesty člověku honí hlavou? „I v momentě, kdy zasahujeme u někoho známého, nebo nedej bože u rodiny, fungujeme jako profesionálové. A až potom řešíme, komu vlastně pomáháme. Nemám to ale vůbec ráda, protože pokud pracuji poblíž svého bydliště, tak pravděpodobnost, že pojedeme k někomu známému, je obrovská. Ani se mi nechce o tom přemýšlet, když letíme někam, kde to známe.“

Jak již zaznělo, na záchrance není nikdy jasné, kdy bude potřeba někomu pomoci. Od toho se odvíjí i náplň služeb, které trvají 12 hodin a střídají se denní a noční. Jsou nějaké pravidelné činnosti, které personál na záchrance musí během služby obstarat? „Pokud máme den, tak nám služba začíná v sedm hodin ráno s tím, že v 7:00 už musíme být schopni vyjet nebo vzlétnout. Takže musíme mít do té doby přebrané a zkontrolované vybavení vrtulníku nebo sanitky. Musí fungovat vysílačky, přístroje musí být nabité, nesmí chybět vybavení, musíme znát technický stav auta. Vše musí fungovat na 100%. Pokud není výjezd, tak plníme předem daný harmonogram – třeba kontrolujeme batohy, expirace u léků, vybavení, dezinfikujeme vozy, testujeme přístroje, toto zabere skoro celé dopoledne. Těch činností je mnohem víc a pořád je co dělat. Odpolední režim je klidnější, i když teď je hodně výjezdů a těžko se plánuje. Často se ani nevracíme na základnu a jedeme od jednoho výjezdu rovnou k dalšímu a harmonogram se pak dělá odpoledne. Taky se věnujeme samostudiu, třeba máme řadu dokumentů, které musíme prostudovat,“ popisuje Jiřka, jak taková služba probíhá.

Doma jsme teď určitě obezřetnější 

A jak je to při „noční“? Tato služba začíná stejně jako denní kontrolou veškerého vybavení, jestli jsou dostatečně nabité přístroje a jestli vše funguje tak, jak má. „V letních dnech, pokud mám službu na vrtulníku, tak si musím zkontrolovat vrtulník a zároveň i „malé“ auto, což je rendezvous auto. Noční službu začínám v 19:00 a třeba do 20:30 jsem na vrtulníku (doba se mění dle soumraku), a poté jezdím s lékařem na takzvaném malém autě. Stejně jako přes den, i na noční službě máme určitý harmonogram práce na každý den, který musíme splnit.“

Jiřina s Honzou vychovávají čtyřletého Honzíka, za pár měsíců se stanou už dvojnásobnými rodiči. Jak moc u Jiřky změnilo mateřství postoj k práci? „Hodně. K dětem se vyjíždí mnohem hůř, s manželem to oba neseme mnohem hůř. Po narození našeho Honzíka máme po mnoha výjezdech k dětem mnohem větší strach a pak si práci opravdu nosíme domů. Jsme doma určitě obezřetnější, protože víme, co všechno se může stát,“ uzavírá naše povídání záchranářka Jiřina Petrová.

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Tomáš Kaser

Štítky Jiřina Petrová, vrtulník, sanitka, rozhovor

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.