sobota 28. května 2022 Vilém

Trpělivě za skvostným výsledkem. Naší prací je předat dalším generacím kulturní dědictví, říká restaurátor Radomír Surma

Znalosti, smysl pro detail a čas. To vše a mnoho dalšího potřebuje ke své práci přední český restaurátor Radomír Surma, který má na kontě obnovu řady historických památek a artefaktů nejen v Olomouci. Díky jeho výtvarným dovednostem znovu září ozdobné prvky na budově radnice hanácké metropole. Jedním z nejatraktivnějších prvků kromě orloje se staly originální nárožní sluneční hodiny, které výtvarník obnovil s doplněním vlastní invence. Inspiraci mu poskytli renesanční mistři, barvivo si pak namíchal s pigmenty z Afganistánu i Sibiře.

V improvizovaných ateliérech na lešení jste strávil u olomoucké radnice stovky hodin. Díváte se teď na budovu jinak?

Zpětně jsem na to hrdý. Myslím si, že se to fakt povedlo. Mojí snahou bylo navrátit radnici barvy. Barevnost fasád byla záležitostí návrhu architekta, já jsem se pak snažil dát radnici barevnost do všech stran. Dříve byla pouze na straně, kde je orloj. Erby a zejména sluneční hodiny mají vytvořit protiváhu na straně, která nebyla tak živá. Přitom nároží u Arionovy kašny bylo tím nejdůležitějším prvním dojmem. Z dnešní ulice Pavelčákovy přijížděly návštěvy z Vídně. A dnes třeba z Prahy.

Záměr se podařil, tato část radnice skutečně dokáže zaujmout.

Občas se mě někdo ptá, proč to nemá tlumené barvy. Ono to tlumené barvy nikdy nemělo. Tlumené, pastelové odstíny vznikají zvětráváním přirozeně. Za deset, dvacet let bude barva světlejší. Udělat to tak tlumené hned při malování by přineslo problémy a brzy bych s tím určitě nebyl spokojený. V historii zkrátka obrazy takto sytě barevné byly.

Jak složité je vytvořit přesné sluneční hodiny přes roh budovy?

Bylo samozřejmě nejnáročnější to spočítat. Nejsem astronom a oslovil jsem na to dva specialisty. Jejich výpočty jsem pak přenesl do výsledného obrazu. Obraz na hodinách je hlavní dominantou a skrývá různé alegorie a symboly.

Jedním z nich je bůh času a smrti Chronos.

Musí působit nekompromisně, představuje nevyhnutelnost, která každého z nás potká. Inspiroval jsem se v Michelangelově stylu. Maloval robustní figury s výraznou muskulaturou, dával svým dílům velkou výtvarnou nadsázku. Bohyni Sapienze jsem dal zase takovou jemnost, představuje naději a jasnou protiváhu smrti. V tomto případě jsem se inspiroval dalším renesančním výtvarníkem a Michelangelovým současníkem, Raffaelem.

Co znamenají písmena FJ a MT ve znaku na slunečních hodinách?

Tento štít vychází z podoby orlice, kdy měla Olomouc tento znak ještě před rokem 1918. Je to podoba takzvaného polepšeného olomouckého znaku. Marie Terezie z vděčnosti za to, že se Olomouc ubránila vpádu Prusů a zabránila jejich postupu na Vídeň, věnovala městu právo mít její iniciály ve znaku. Této výsady se Olomouc vzdala při vzniku Československa. Na druhé straně je FJ jako František Josef I., nejdéle vládnoucí panovník habsburského rodu. Je to částečně fiktivní a specifická heraldika.

Neobvyklé jsou také přírodní barvy, kterými jste maloval na radnici. Čím se liší od těch běžně používaných?

Pracuje se s tím úplně jinak. Všechny barvy jsem si namíchal sám. Speciálně pro obraz na nároží radnice jsem si opatřil pigmenty, kteří používali renesanční mistři. Třeba modrý plášť bohyně Sapienzy vznikl díky vzácnému minerálu lapis lazuli, který pochází z Afganistánu. Použil jsem olejové pojivo a dosáhl jsem stejných efektů, jaké měly historické malby.

Inspirace pro postavy je tedy z Itálie a barvy z různých koutů světa?

Přesně tak. Azurit mám ze Sibiře, z Ruska získávám i další pigmenty jako je hematit, jarosit nebo minium. Okry a umbry mám z Itálie. Využil jsem jediný český pigment, který byl proslavený po celé Evropě, a to barvivo s názvem zem zelená česká.

Restaurátorské projekty trvají většinou roky. Musíte mít v sobě trpělivost?

Bez trpělivosti by to určitě nešlo. Společně se smyslem pro detail jsem ji asi zdědil po tatínkovi. Mám rád dotažení práce do detailu. Já říkám, že kvalitní restaurátorská práce se musí vysedět. Chce to strašně moc času. Třeba jen skica slunečních hodin mi zabrala měsíc, pak se podle renesančních postupů přenášela na fasádu.

Na druhou stranu je potřeba dodržovat různé termíny. Dostávají vás někdy pod tlak?

Termíny jsou vždycky stresem. Navíc v průběhu roku nedělám jen jedno dílo, práce se překrývají. Ale mají jedno společné. Většinou pracuji pro instituce, ať už státní nebo církevní, a z devadesáti procent jde financování z různých dotací nebo grantů. Ty spojuje jedna věc, že musí být hotové k 31. prosinci daného roku. V závěru roku tedy přichází obrovský nápor, protože všechno musí být dokončené, aby se splnily podmínky dotačních titulů.

Zasáhne vám tedy práce i do Vánoc?

No značně. Jiní lidé řeší svátky dlouho dopředu, ale já v té době čas bohužel příliš nemám. Miluju Vánoce, ale často se mi stává, že až do 23. prosince intenzivně pracuju a pak ještě mezi Vánocemi a Silvestrem dotahuju nějaké věci. Je to velká zátěž, ale snažím se si ten čas užít, jak to jen jde.

Musíte se při práci maximálně koncentrovat nebo je možné i rozptýlení třeba ve formě hudby?

Při práci používám hlavně ruce, oči a hlavu. Ale sluch můžu věnovat poslechu hudby a to mi hodně pomáhá. Rád poslouchám Český rozhlas Vltava, má pro mě zajímavé pořady, ať už z oblasti klasické hudby nebo jazzu. Před časem nabrali spoustu mladých lidí, kteří se zabývají i současnou alternativní hudbou. Baví mě, že se můžu něco dozvědět i o aktuálních trendech.

Jedno z vašich hlavních pracovišť v Olomouci byl v posledních letech freskový sál Základní školy Komenium. Jak se ohlížíte za tímto rozsáhlým dílem?

Sál Základní školy Komenium jsme restaurovali čtyři roky. Čas je hlavní složkou restaurátorské práce. Měl jsem na to spoustu spolupracovníků, kolegy restaurátory specialisty na nástěnnou malbu, štukatéry, sochaře, parketáře, umělecké truhláře. Zasáhl jsem i do oblasti kovolitectví, objednával jsem ještě i další práce. Když jsem potom sečetl práci lidí za ty čtyři roky, tak jsem se dostal k časovému údaji přes 24 tisíc hodin. To je obrovské číslo, jeden rok má necelých 8 800 hodin. Ale práce je mým koníčkem, baví mě to, tak tomu věnuju hodně času.

A když nepracujete?

Věnuju se vlastní tvorbě, maluju, když k tomu mám nějaký prostor mezi dalšími pracemi. V minulosti jsem to zanedbával. Hodně mě to baví, přináší mi to velkou úlevu.

Takže štětec asi nedáte z ruky.

Dalo by se to tak říct. Ale většinou ve volných chvílích pracuju technikou pastelu. Umožňuje mi to v jakékoliv fázi ukončit práci, pastel nezaschne jako jiné barvy. Díky tomu mám časovou flexibilitu.

Jaké byly ohlasy na zrestaurování umělecky zdobeného sálu, který byl léta využíván jako tělocvična?

Jednu dobu se na Komenium chodilo dívat opravdu hodně lidí. A přišel sem i jeden nečekaný návštěvník a mermomocí se chtěl dostat dovnitř. Mluvil německy, pak jsme se tedy lámanou angličtinou domluvili, že by chtěl do sálu. Zeptal jsem se ho proč o to tak stojí? On mi řekl: víte, já jsem tady chodil do školy. Potvrdil mi můj předpoklad, že je odsunutý Němec. Chodil na Komenium v roce 1932 až 38. Řekl mi, že si sál pamatuje ve stavu, v jakém je nyní po zrestaurování. Když sem chodil jako školák, tak měla výmalba sálu teprve 40 let. Když nás pán před časem navštívil, tak měl 92 let. Byl to velice příjemný člověk, plakal dojetím.

Poskytl vám k původní podobě prostoru další poznatky?

Říkal mi, že do sálu chodil do sboru. Byla to pro mě úžasná informace. Měli tady představení i nácviky. Na chóru byly tři řady pódia, kam se mohlo vejít až padesát sborových zpěváků. Pořádali veřejné produkce pro lidi, tehdy nebyla rozšířená rádia a o televizi ani nemluvě. Lidé měli rádi kulturu a poslouchali živou hudbu.

Skromně ukrytí Ve stínu. Divadelníci s kamerou představují úspěšné osobnosti z Olomouce

Covidové restrikce kulturního dění stály na počátku dokumentární tvorby, do které se pustili dva přátelé z olomouckého divadla Jakub Plánka a Marek Pešl. Po úspěšném snímku Za zavřenými dveřmi, který na YouTube přibližoval osud restaurací a barů...

Kdy jste se začal věnovat restaurátorské práci?

Začalo to už v dobách studií. Absolvoval jsem dvě restaurátorské školy. Nejdříve jsem byl na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a potom jsem studia dokončoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Na začátku se tam člověk musí naučit různé malířské technicky. Abych něco mohl restaurovat, tak to musím předtím poznat a pochopit.

Pamatujete si, jaké dílo jste obnovoval jako první?

Už v prvním ročníku nás přidělili ke starším spolužákům z pátého ročníku, a kromě mého pedagoga mě tak dozoroval jako první Igor Fogaš, který je nyní skvělým restaurátorem v Brně. V roce 1988 jsem na Slovensku pracoval na dekorativní gotické malbě v kostele ve Strážkách asi patnáct kilometrů vzdušnou čarou od Lomnického štítu.

Stalo se někdy ve škole, že by student restaurátorství udělal při práci nějaký průšvih?

Až tak vážné to asi nebylo, ale pamatuju si, že pedagogové občas měli problémy s výsledky nějakých studentů. Práci jim pak odebrali. Dvakrát jsem dokončoval dílo po starší kolegyni. Jedno z toho byla práce na kopii obrazu na kameni, který měl být umístěn na fasádu staré bratislavské radnice. Originál se deponoval. Mimochodem to bylo malované stejnou technikou, jakou jsem použil na sluneční hodiny v Olomouci. Kopii jsem realizoval v roce 1992, letos má třicet let. Byl jsem se tam podívat loni a pořád je v dobré kondici. Těší mě, udělat si na různých místech takovou sebereflexi, jestli tu práci dělám správně.

"Obraz byl ve stavu, že kdyby ho někdo našel vedle popelnice, tak si ho ani nevšimne, nebo ho do té popelnice možná vyhodí."

Před nedávnem byl ve Vlastivědné muzeu představen zrestaurovaný obraz Josefa Ignáce Sadlera z poloviny 18. století. Dílo bylo nalezeno v dezolátním stavu, velký oltářní obraz byl na kusy uskladněný v krabici. Věřil jste, že ho dokážete obnovit?

Vůbec jsem o tom nepochyboval. Už s takovými obrazy mám zkušenost. Vždycky to beru jako výzvu. Laik takový proces vůbec nechápe. Bylo to ve stavu, že kdyby to někdo našel vedle popelnice, tak si toho ani nevšimne, nebo to do té popelnice možná vyhodí. Už ani nebylo poznat, že je to obraz. Byl skoro šedesát let nezvěstný. Při různých historických peripetiích hodně trpěl. Už necelých sto let po svém vzniku byl ve špatném stavu a farář žádal o příspěvek na jeho opravu. Bylo důležité, že dílo tehdy změřil, měli jsme nějaké údaje. Ale všechno to bylo v mírách jako sáhy, lokty, palce.

Jaký byl osud díla v posledních letech?

Obraz našla před sedmi lety kurátorka Vlastivědného muzea Markéta Šreková na půdě muzea v krabici. Stav byl zoufalý, musel jsem zpracovat plán, jak obraz obnovit. Podle údajů z měření jsem nakonec zjistil, že se jednalo o vídeňské míry a mohl jsem zrekonstruovat, jaký měl obraz tvar. Nahoře se objevil oblouk.

Obraz je ale vystavený nekompletní.

Defekt je tak velký, že není možné ho zjednodušeně řečeno domalovat. Plocha se doplnila takzvaně neutrální retuší, je to barevná plocha, která vhodně doplňuje originál. Aby ho divák byl schopný nerušeně vnímat. Ale to se stalo až po několika letech práce. Předtím jsem posmetal kousky z obrazu a z krabice a všechny fragmenty, co měly třeba tři krát pět milimetrů, jsem vracel do obrazu.

Červený kostel dostal novou věžičku. Zdobí ji ocelové šperky sochaře Jana Dostála

Zcela nový sanktusník neboli štíhlá kostelní věžička září na hřebenu střechy Červeného kostela v centru Olomouce. Kromě klasické měděné krytiny obohacují tuto část rekonstruované budovy i unikátní prvky z nerezové oceli, o které se postaral známý...

Takové puzzle pro pokročilé.

Ano, akorát bych to odhadl, že ta hromádka malby, kterou jsem skládal do obrazu, mohla mít tisíce či desetitisíce dílků. Ze začátku mi to připadalo nemožné, ale pak jsem se v tom zorientoval. Hromádka se zmenšovala, až mi zůstal jen takový prach. Ale desítky centimetrů čtverečných originální malby jsem asi po dvou měsících práce vrátil do obrazu.

Na konci minulého roku jste získal také ocenění ze strany veřejnosti v anketě Osobnost Moravy. Co pro vás znamenalo druhé místo se ziskem téměř šesti tisíc hlasů?

Potěšila mě už ta nominace, že mě spolek Moravská národní obec vůbec vybral a oslovil. Na Moravě žijí tisíce a tisíce úžasných lidí, kteří něco dokázali. Je těžké hodnotit kdo je lepší, je to jako srovnávat jablka a hrušky. Souhlasil jsem s nominací, i když jsem si tím nebyl tak jistý. Necítím se být tak významnou osobností, já jen dělám svou práci. Těší mě druhé místo, a i ty hlasy, které mi lidé poslali.

Se svou prací jste se dostal do povědomí nejen v Olomouci.

Za normálních okolností je restaurátorská práce neviditelná. Jako návštěvník kostela nebo galerie nemáte poznat, že interiér nebo dílo je restaurované. Chcete se jen kochat. Restaurátor se musí přizpůsobit stylu autora a znát technologie a techniky, aby mohl dílu vrátit původní krásu. Restaurátorů je v České republice asi tisíc tři sta a všichni se snažíme, abychom kulturní dědictví, které má uměleckou a historickou hodnotu, předávali dalším generacím. Moje sestra mi kdysi řekla: važ si práce, jakou máš, protože tvoje dílo tě přežije. Což je pravda, nebo teda aspoň doufám (usmívá se).

Akademický malíř a restaurátor Radomír Surma je rodákem z obce Lípy, místní části Slatinic u Olomouce. Restaurátorské práci se věnuje více než třicet let. Po Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti pokračoval ve studiu na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a následně také na Akademii výtvarných umění do Prahy. Cenné obrazy, nástěnné malby i polychromované sochy restauroval na řadě míst v České republice i na Slovensku. Jedním z nejnovějších počinů v Olomouci je vedení restaurátorského týmu při obnově vzácného freskového sálu Základní školy Komenium či malba slunečních hodin a erbů na zrekonstruovanou budovu radnice.
Vánoční strom Hanáček opustil olomoucké náměstí. V řezbářské škole z něj vyrobí nábytek

Jedna z posledních vzpomínek na Vánoce už opustila olomoucké Horní náměstí. Vánoční strom Hanáček rozřezali pracovníci odborné firmy, dřevo z mohutného kmene ale ještě bude mít další využití. Pod rukama studentů Střední školy řezbářské v Tovačově...

Hodnocení článku je 74 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Stanislav Heloňa

Štítky Umění, dílo, památky, radnice, obraz, muzeum, restaurátorství, Radomír Surma, Olomouc

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.