sobota 1. října 2022 Igor

Lidová architektura na Šumpersku aneb Jak se tu kdysi stavělo, ukazuje výstava v muzeu

V šumperském Vlastivědném muzeu až do září probíhá výstava s názvem Lidová architektura na Šumpersku. Archaická vesnická architektura je výjimečný obor kultury, v němž má venkov přirozené prvenství nad městy. Dokonce do té míry, že čím větší "zapadákov", tím hodnotnější stavební doklady minulosti. Nad tématy výstavy se v článku pro Olomouckou Drbnu zamýšlí genealog a nakladatel Radek Ocelák.

Výstavu začátkem června doplnil workshop s názvem Tváře venkova. Přednáškovou část workshopu bylo možno vnímat jako zhuštěnou, dynamičtější prezentaci témat výstavy, tu a tam s jinými důrazy. Skladba přednášejících přinesla podnětnou konfrontaci tří odlišných pohledů na ochranu lidového architektonického dědictví: z veřejných institucí tu Jiří Kaláb zastupoval olomoucké pracoviště Národního památkového ústavu, Jakub Černoch Správu CHKO Jeseníky, Jan Tomíček pak ztělesňoval občanský podnik jménem Společnost Isidora Korgera.

Přístupy k ochraně lidové architektury

Památkáři jako Jiří Kaláb vyhlašují kulturní památky či památkové zóny a svádějí boje s rozpočty, projekty a někdy i vlastníky nemovitostí o to, aby památková ochrana smysluplně udržovala kulturní hodnoty vtělené v dochovaných stavbách minulosti. Vesnické památkové zóny jsou v bývalém šumperském okrese čtyři: Jakubovice, Dlouhomilov, Palonín a Třeština. Solitérních chráněných památek lidové architektury je několik desítek, více než jedna se nachází třeba v Bludově, Kosově, Sudkově a v Rovensku.

Správa CHKO se v rámci ochrany přírody věnuje i ochraně kulturní krajiny. Vzhledem k omezenému rozsahu CHKO se to jednak týká jen části Šumperska, jednak na rozdíl od památkářů tato instituce nedbá o uchování konkrétní historické matérie, nýbrž se pokouší vymáhat to, aby se nová výstavba v krajině držela v hrubých výrazových mantinelech tradičních jesenických staveb. A to svým umístěním v intravilánu, proporcemi domu i vzhledem použitých materiálů. (Nabízejí se zde různé kulturně-ekologické úvahy, a to zvlášť v kontextu aktuální energetické krize. Tradice zpravidla v historii nebývala dodržována samoúčelně, proměňovala se pod tlakem okolností. Ovlivní současná energetika třeba to, jakým způsobem v naší krajinné estetice přijímáme fotovoltaiku nebo větrníky?)

Tradiční stavební materiály Jeseníků – kámen, dřevo – na odkryté stěně. Sobotín

Korgerovská společnost v sobě zčásti spojuje obé, zčásti se liší. Spojuje předchozí pohledy v tom, že je schopna jak přísného památkářského restaurování historických pozůstatků, tak z nich zároveň pečlivým probádáním destiluje dobovou regionální estetiku. Tu neváhá znovu uplatnit v nové, volné tvorbě – ve fasádových realizacích na starších stavbách v památkově nechráněném terénu, případně i na novostavbách. Styl tedy v podání korgerovců překračuje historickou materii. Jan Tomíček, zjevný spiritus agens Společnosti, svůj program označil jako „realizaci reminiscencí s tvorbou vlastního rukopisu navazujícího na lokální vzory“. Nejikoničtějšími vzory jsou právě práce stavebního mistra Isidora Korgera a jeho zednické party, která v době kolem roku 1840 intenzivně stavěla a fasádničila v okruhu Sudkova, Kolšova, Dlouhomilova, Postřelmova i v širším okolí.

Krotitel světla z Pavloviček: Vladimír Jindřich Bufka

Tak jako českou literaturu poznamenalo nevyjasněné zmizení dosud mladého Františka Gellnera na haličské frontě první světové války, mohla se i fotografie vyvíjet jinak, kdyby v květnu 1916 nezemřel na leukémii ve svých nedožitých devětadvaceti...

Zásadní rozdíl mezi Společností a prvně jmenovanými dvěma institucemi je právě v jejich institučním charakteru, oproti aktivismu a nadšenectví Tomíčka a spol. Domnívám se, a mám to podložené zkušenostmi z různých oborů, že obojí je nezastupitelné a doplňuje se. Nadšení aktivistů dokáže netušené věci právě po tu dobu, po kterou z omezených lidských zdrojů trvá. Instituce jsou od přírody pomalé, zkostnatělé, neefektivní – ale obyčejně nás všechny přečkají. Bez institucí by věci nepřetrvávaly, bez aktivismu by nevznikaly. Právě hluboké prozkoumání tématu a zaujetí přeměněné v čin - spíše než neúčinný konzervativní moralismus v duchu zpytujme svědomí, co po nás jednou zůstane - jsou tím nejpřesvědčivějším ospravedlněním pro Společnost a její pracné replikování vesnické estetiky poloviny 19. století. (Jak zaznělo z úst Jana Tomíčka: „18 metrů obloučkového vlysu. Bylo to nekonečné.“)

Nová realizace štukové fasády podle vzoru Isidora Korgera. Bludov

Typologie domů na Šumpersku

Tradiční národopisný výklad spatřuje v šumperském okrese rozhraní tří typů vesnického domu, související též s národnostní hranicí. Ve všech třech oblastech během 18. a 19. století probíhá posun od dřevěného ke zděnému stavitelství, daný požadavky na požární odolnost. Od severu tak vzniká typ jesenického domu s typickým soustředěním obytných i hospodářských prostor pod jednu střechu a s relativně největším dochováním roubených konstrukcí, od jihu hornohanácký dům - od klasického hanáckého se liší štítovou orientací do ulice a často sloupovými arkádami v podélné linii, od jihozápadu hřebečský dům - typická je zde usedlost v podobě uzavřeného čtverce obytných a hospodářských staveb. I toto členění korgerovská společnost poněkud přemazává poznatkem s odkazem na historika Drahomíra Polácha, že rozvinuté fasádní tvarosloví Isidora Korgera, jakož i jeho žáků a konkurentů, takovou hranici nerespektuje a do nějaké míry přesáhlo do všech zmíněných oblastí.

Mladší, zděná podoba jesenického jednotného domu – obydlí i hospodářské prostory (chlév, stáj) pod společnou střechou. Vernířovice 

Sama výstava, sestavená kurátorkou Márií Kudelovou za vydatného přispění výše jmenovaných  lidí a institucí, přináší ohromující množství obrazového materiálu s detailním popisem. Tříděn je s dobrým porozuměním podle jednotlivých témat regionální architektury (tvar usedlosti, stavební materiály, střecha, podoba štítu, štuková výzdoba...). Pro laika nepolíbeného tímto tématem bude objem materiálu v monotónní struktuře - foto stavby, lokace, terminologický popis - pravděpodobně poněkud ubíjející. Mně osobně – prohlásil bych se za laika mírně poučeného – však výstava ve spojení s worskhopem naplnila dlouhodobé přání podrobněji se seznámit s regionální lidovou architekturou.

Jak se tweetovalo v 19. století? Ukazují to Jedůvky šumperské spisovatelky Marie Knitschke

Mnohým lidem se musíme uklonit a podat jim ruku – i když bychom jim raději šlápli na nohu. To je jeden z řady břitkých aforismů šumperské německé spisovatelky Marie Knitschke. Malý výbor z díla pozapomenuté spisovatelky vydal pod titulem "Marie...

Archaická vesnická architektura je výjimečný obor kultury, v němž má venkov přirozené prvenství nad městy. Dokonce do té míry, že čím větší "zapadákov", tím hodnotnější stavební doklady minulosti. Právě na periferiích byly totiž staré formy nejméně převálcovány novými potřebami ekonomiky a bydlení. Nejarchaičtější vesnické domy byly svého času objevovány na chudém, zastrčeném Valašsku, v nedávnější minulosti třeba na Vysočině, kde dendrochronologické sondy v některých nenápadných stavbách překvapivě ukázaly na rané 17. století. Takové štěstí na Šumpersku, které ekonomicky rozkvetlo především během 19. století, nemáme – nejstarší dochované domy jsou tu aspoň o sto let mladší, typicky už zděné. Přesto by měly být hýčkány. Není toho jinak moc, co by zpohodlnělého měšťana přimělo navštívit Dlouhomilov, Svébohov nebo Jedlí.

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Radek Ocelák

Štítky výstava, lidová architektura, Vlastivědné muzeum, Šumperk

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.