úterý 27. září 2022 Jonáš

Prostějovská rodačka a historičky umění Věra Běhalová zachránila interiéry, které navrhoval architekt Loos

Prostějovská rodačka Věra Běhalová se zapsala především do kunsthistorie. Její životní a profesní příběh je příběhem statečné a morálně silné ženy, katoličky, politické vězeňkyně, emigrantky, historičky umění a uznávané odbornice na architekturu a umění 19. a 20. století.

Věra Běhalová se narodila se 31. července 1922 v Prostějově v rodině městského úředníka Bedřicha Běhala. V letech 1933–1941 studovala na zdejším Dívčím reálném gymnáziu. Jejím snem bylo studovat dějiny umění. Tento sen však musela realizovat až po skončení 2. světové války.

V červnu 1945 začala studovat na FF UK v Praze hudební vědu a dějiny umění. Výrazně ji ovlivnili její učitelé Antonín Matějček, Jaromír Pečírka, Jan Květ, Václav Mencl a Jan Patočka. Největší autoritou jí byla historička umění a archeoložka profesorka Růžena Vacková, která navazovala kontakty s kněžími Josefem Zvěřinou a Otou Mádrem a vytvářela kroužky katolické mládeže inspirované srbským jezuitou Kolakovičem. Členkou kroužku byla také Věra Běhalová.

V lednu 1949 byla po studentských prověrkách ze studií vyloučena z důvodů svého katolického smýšlení a buržoazních názorů. Pracovala potom jako telefonistka na francouzském velvyslanectví v Praze a jako vychovatelka dětí francouzského velvyslance. Růžena Vacková s ní navázala intenzívní kontakty. Využila ji k předávání tajných informací a korespondence diplomatickou cestou do Svobodné Evropy a rádia Vatikán.

Jak se tweetovalo v 19. století? Ukazují to Jedůvky šumperské spisovatelky Marie Knitschke

Mnohým lidem se musíme uklonit a podat jim ruku – i když bychom jim raději šlápli na nohu. To je jeden z řady břitkých aforismů šumperské německé spisovatelky Marie Knitschke. Malý výbor z díla pozapomenuté spisovatelky vydal pod titulem "Marie...

Dne 13. února 1952 byla Věra Běhalová zajištěna Státní bezpečností a vzata do vazby. V politickém procesu Bárta a spol. konaném 28.–31. října 1952 byla odsouzena za vyzvědačství a špionáž na sedm let odnětí svobody. Trest si odpykala ve věznicích v Hostinném nad Labem, Mladé Boleslavi, Liberci, Želiezovcích u Nitry a v Pardubicích. Domů se vrátila 14. února 1959 s  podlomeným zdravím.

Po propuštění žila asi tři měsíce v Prostějově. Zdejší poměry se jí však nelíbily, proto se vrátila do Prahy. Přátelé jí pomohli sehnat malý byt i práci. Tito přátelé ji výrazně podporovali celý život, i když mnozí v roce 1968 emigrovali. Patřili mezi ně spoluvězeňkyně Alexandra Součková, Jitka Malíková a dále Pavel Svěcený a Jan Císař. Pracovala například jako výtahářka v obchodních domech Ara a Bílá labuť, pracovnice v deratizaci a jako pomocná administrativní pracovnice v Drutěvě.

Teprve ve druhé polovině šedesátých let se dostala ke svému oboru. Pracovala v galerii v Chebu a v Krajském středisku památkové péče a ochrany přírody v Plzni, kde se zabývala výzkumem domů navržených architektem Adolfem Loosem. Začala si dopisovat s Loosovými spolupracovníky a přáteli. Pořídila dokumentaci interiérů a nechala je prohlásit za kulturní památky. Tímto krokem vlastně mnohé interiéry zachránila před zničením, neboť Loosova tvorba, stejně jako ostatní památky modernistické architektury, byla vnímána jako buržoazní a nehodnotná. Šedesátá léta byla pro ni a její přátele opojná a nadějná. Užívali si svobody, diskutovali. Scházeli se například u prostějovské rodačky akademické sochařky Hany Wichterlové.

V roce 1968 obdržela studijní stipendium do Vídně. Do tehdejšího Československa se už nevrátila. Ve Vídni dokončila studia dějin umění. V roce 1974 získala na základě obhajoby práce o Loosově vile Karma doktorát filozofie.

TOULKY MINULOSTÍ: Pohnutá historie zvonu Maria ve věži olomouckého kostela sv. Mořice

Religiózní město Olomouc mělo vždy velké množství kostelů a klášterů, tudíž i věží, na kterých byly dle křesťanského zvyku zavěšeny zvony. Historie olomouckých zvonů je bohatá, plná slavnostních, ale bohužel i velmi tragických příběhů. A právě...

Celý život v emigraci se nezištně věnovala pomoci krajanům a emigrantům z Československa. Byla předsedkyní rakouské pobočky Společnosti pro vědu a umění a spolupracovnicí Kulturního klubu Čechů a Slováků v Rakousku. Nadále však udržovala kontakty, například se Sašou Součkovou, jejíž rodina jí posílala do Vídně odborný časopis Volné směry. Těžce nesla emigraci její maminka, která v roce 1974 zemřela a Věra jí samozřejmě nemohla přijet na pohřeb.

Do Československa se dostala až po roce 1989. Natrvalo se sem už nevrátila. Jezdila za rodinou a přáteli do Prahy a Prostějova. Ráda pobývala ve Velkých Losinách. V Černošicích navštěvovala fotografa Pavla Štechu. V polovině devadesátých let spolupracovala na Plečnikově výstavě na Pražském hradě a přispěla také do monografie Josip Plečnik, architekt Pražského hradu.

Byla nesmírně obětavá, vstřícná, tak trochu bohém, ale mnohdy by se zase rozdala. Zemřela 6. ledna 2010 ve Vídni. Její ostatky jsou uloženy v rodinném hrobě na Městském hřbitově v Prostějově.

Její odkaz je plným právem připomínám zvláště letos u příležitosti 100. výročí narození. 10. ledna 2022 jí byla udělena Historická pečeť města Plzně in memoriam za probádání domů architekta Adolfa Loose a za jejich záchranu před zničením. Město Prostějov jí udělí Cenu města Prostějova in memoriam. Od 6. do 23. června 2022 probíhala výstava v mázhausu plzeňské radnice „Věra Běhalová 100“ připravená spolkem Plzeňský literární festival. Bylo zde vystaveno také tříkolové trubkové vozítko potažené plachtou a určené invalidům – Velorex. Právě jím tehdy jezdila po Plzni a říkala mu Oskárek.

Hodnocení článku je 88 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto archiv Hany Bartkové

Štítky výročí, Věra Běhalová, rodačka, historička, emigrantka, architekt, Loos, Prostějov

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.