úterý 1. prosince 2020 Iva

Histaminová intolerance se může u každého projevit jinak, říká česká vědkyně žijící v USA

Kateřina Váňová, bývalá studentka biochemie, trpí takzvanou histaminovou intolerancí (HIT). O své nemoci se rozhodla podělit i s ostatními a založila blog, kde se čtenáři sdílí recepty, ale také své životní zkušenosti, například z Ameriky, kam vycestovala díky Fulbrightovu stipendiu před osmi lety. Momentálně se nachází opět v USA, ale už ne jako student. S Kateřinou jsem si povídala nejen o histaminové intoleranci, ale také o jejím životě v Americe, kvůli kterému se musela hodně věcí vzdát, ale plno nových naopak získala.


„Před deseti lety nebyl pojem histaminová intolerance v Česku téměř vůbec známý.“


Kateřino, budeme se bavit o histaminové intoleranci, ale co je vlastně ten histamin a proč je pro naše tělo důležitý?
Rozhovor začínáme moc hezky, chemicky, což je mi blízké. Histamin patří do skupiny biogenních aminů, tedy organických dusíkatých sloučenin s vysokou biologickou aktivitou. A právě biogenní látky jsou nezbytné pro živé organismy, což také poukazuje na důležitou roli histaminu pro spoustu pochodů v našem těle. Histamin reguluje řadu pochodů v rámci nervového, trávícího, oběhového, endokrinního i imunitního systému.

Kdy jste si poprvé svou histaminovou intoleranci uvědomila?
Nehovořila bych přímo o uvědomění si, ale došlo u mě ke stupňujícím se zdravotním potížím. Což pak vedlo k vyslovení podezření histaminové intolerance. Trpím řadou dalších nemocí, které se týkají imunitního systému, takže jsem nové příznaky dlouho novému problému nepřisuzovala. Ale jak už to při problémech s rovnováhou histaminu bývá, symptomy se přidávaly, střídaly a časem se i stupňovaly. V té době, což je asi deset let zpět, nebyl pojem histaminová intolerance v Česku téměř vůbec známý. Jen díky skvělé paní doktorce jsme došly právě k této problematice.


„Histaminová intolerance je spíše syndromem a nemá charakteristický jednoznačný projev, který by šel jasně odlišit od dalších nemocí.“


Jak se HIT projevuje? A kdy by člověk měl navštívit lékaře?
U každého se může projevovat trochu jinak. Sama nejsem schopná rozeznat, co byly symptomy jiných nemocí a co už projev histaminové intolerance. S lékařem jsem tyto problémy začala řešit až v době, kdy se u mě projevilo více symptomů najednou. Histaminová intolerance je spíše syndromem a nemá charakteristický jednoznačný projev, který by šel jasně odlišit od dalších nemocí, jako je třeba alergie či nemoci zažívacího traktu. Občasné zažívací potíže, vyrážka nebo rýma ještě nemusí být nutně projevy intolerance histaminu. Člověk by měl vyhledat lékaře, pokud se u něj hromadí různé zdravotní potíže, které narušují kvalitu života. Mezi nejčastěji udávané symptomy se řadí trávící potíže, opuchání sliznic, bolesti hlavy a migrény, vyrážky a svědivé výsevy, výkyvy tlaku a zvýšený srdeční tep, často přicházející se zpožděním po určitém typu jídla či činnosti. Tyto stavy a reakce se mohou odvíjet od celkového životního stylu – závisí i na míře stresu daného člověka, dostatku spánku, pohybu, stabilizace jiných nemocí.


„Začala jsem číst a studovat zahraniční knihy a studie a postupem času jsem odhalila, co v mém těle nefunguje a kde by mohl být problém.“


Kdy jste se rozhodla se o své nemoci psát a mluvit veřejně?
Ten nápad jsem dostala až asi po osmi měsících. Sama jsem totiž začala přicházet na to, že dieta ani léky nejsou řešení tohoto problému, že je potřeba hledat příčinu a pracovat právě na ní. V té době mi lékařka řekla, že jako člověk s biomedicínským vzděláním si studie a informace ze zahraničí nastuduji dříve, než by se k tomu dostala ona. Takže jsem sama začala číst a studovat zahraniční studie a knihy. Postupem času jsem odhalila, co v mém těle nefunguje a kde by tedy mohl problém pramenit. Nebylo to ale HIT, ale žírné buňky, které v našem těle histamin „skladují“. A byla jsem překvapená, jak málo se v Česku o této problematice ví. A informace, které byly k dispozici, vůbec neodpovídaly tomu, co se psalo v zahraničních vědeckých knihách a spousta potravin se pak „zakazovala“ zbytečně. Když jsem pak odlétala studovat do USA, rozhodla jsem se začít psát blog a spojit obě témata. Časem jsem musela blogy rozdělit, protože informací a receptů nejen k histaminové intoleranci už bylo tolik, že si zasloužily vlastní blog.

Mají potraviny, které by lidé s HIT neměli konzumovat, nějaké společné rysy?
Nejdůležitějším společným rysem těchto potravin je jejich kvalita a čerstvost. A to proto, že histamin a další nezbytné aminy v potravinách vznikají především při mikrobiální činnosti. Proto je čerstvost a kvalita právě tím prvotním, na co musí lidé s intolerancí dbát. Některé potraviny poté mají přirozeně vyšší hladiny histaminu, ale je jich opravdu jen minimum. Důležité je zjistit, co tělu dělá dobře a co ne a podle toho stavět jídelníček. Navíc HIT není nemoc jako taková, ale spíš stav, ve kterém se tolerance potravin časem zlepšuje. Vhodné je vyvarovat se starším pokrmům, polotovarům či vysoce průmyslově zpracovaným potravinám.

Jak se projeví to, pokud člověk s histaminovou intolerancí přijme větší množství nevhodné potraviny?
Záleží na tom, co se v tu chvíli děje v těle daného člověka, a od toho se pak odvíjí možné reakce. Ty jsou však oproti alergiím opožděné, protože enzym, který odbourává histamin ze stravy, pracuje především ve střevě. Tudíž trvá nějakou dobu, než se potrava začne vstřebávat. Pokud tedy člověk reaguje ihned při nebo po konzumaci jídla, není to v důsledku intolerance, a je nutné být pozornější, protože alergie jsou nebezpečnější než samotná intolerance.


„Kuchařky sbírám ráda, ale už z nich moc nevařím, jelikož si přesných protokolů a postupů užiji dost v práci a volnost tvorby v kuchyni mě o to více naplňuje.“


Máte svůj blog, kde publikujete recepty, kde pro ně berete inspiraci?
Již před delší dobou jsem začínala s dietou bez majoritních alergenů (dieta bet lepku, vajec, sóji i mléka). Prvotní inspirace byla často na zahraničních stránkách zaměřených na stravu pro alergiky nebo veganské pečení. Díky tomu jsem se dostala k rozmanitým surovinám, které bych jinak nepoznala. Postupně jsem se začala zaměřovat na protizánětlivou dietu. To je sice pojem z odborného hlediska nesprávný, ale popisuji tím prakticky zaměření na suroviny s vyšší nutriční hodnotou a obsahem fytonutrientů, kterým jsou přisuzovány pozitivní účinky na imunitu či v boji proti zánětu v našem těle. Hlavní inspirací mi začala být lednice, suroviny doma a aktuální nabídka farmářů či trhy. Kuchařky sbírám sice ráda, ale už z nich moc nestíhám vařit, jelikož si přesných protokolů a postupů užiji dost v práci a volnost tvorby v kuchyni mě o to více naplňuje.


„Lidé si zvykli mít vše hned po ruce a bez větší námahy a histaminová intolerance nás jen trochu vrací do reality.“


Jak vás nemoc ovlivňuje v běžném životě?
Lhala bych, kdybych řekla, že mě neovlivnila vůbec. Vzhledem k počtu nemocí, kterými trpím, a dalšími intolerancemi a alergiemi, nemohu říct, do jaké míry mě ovlivňuje zrovna HIT. Pokud totiž člověk hledá příčinu snížené tolerance histaminu a tu upraví, je schopný si vybudovat skvělý jídelníček a fungovat naprosto spokojeně bez větších omezení. Řekla bych, že zdravotní problémy spojené s konzumací lepku a masa jsou mnohem náročnější. Člověk musí samozřejmě více řešit cestování, čerstvé jídlo a vaření. Není možné si něco koupit jen tak do ruky. Musím si zařizovat stravu na společenské a pracovní akce dopředu nebo si nosím jídlo s sebou. Myslím, že lidé si zvykli mít vše hned po ruce a bez větší námahy, a histaminová intolerance nás jen trochu vrací do reality, jak moc jsme v běžných životech rozmazlení a spoléháme na konzumní život.


Amerika je multikulturní místo a člověk zde najde opravdu mnohem více než burgery a hranolky, ale je pravda, že v běžných restauracích toto menu dominuje.


Jak to máte se stravou v Americe, kde nyní pobýváte? Přece jen, když se řekne Amerika, lidé si představí burgery, hranolky atd. Chodíte se tady někdy stravovat i „ven“?
Převážně si vařím, protože tak mám opravdu jistotu, co jím a kolik toho sním. Pokud si dobře vzpomínám, první roky jsem venku konzumovala opravdu jen sporadicky. Teď to také není pravidelná záležitost, ale není to vyloženě kvůli histaminové intoleranci, ale protože najít něco v kombinaci bez lepku, masa, rajčat a z kvalitních surovin je prostě umění. V Česku je bohužel často jediná možnost jídla z rostlinných zdrojů v podobě předražené mini porce salátu. Naopak v Americe je jednodušší takové jídlo sehnat, ale jen v určitých oblastech a za vyšší cenu. Amerika je multikulturní místo a člověk zde najde opravdu mnohem více než burgery a hranolky, ale je pravda, že v běžných restauracích toto menu dominuje.

Jaký byl první impuls pro vaše studium v zahraničí?
Prvním impulsem byla má skvělá školitelka na doktorském studiu na 1. lékařské fakultě UK. Já sama jsem si nedokázala představit, že bych sehnala peníze pro studium či výzkum v USA. Paní docentka Muchová přišla s návrhem „soupeřit“ o Fulbrightovo stipendium. Sama bych se do žádosti o toto prestižní stipendium nikdy nepustila, ale ona mi věřila a nemohla jsem ji tak zklamat. Bylo určitou výhodou, že jsme již měli navázaný kontakt s americkým pracovištěm, které nabízelo nástroje a možnosti potřebné pro náš výzkum. Nabídli mi zázemí a spolupráci a já musela „jen“ prokázat, že jsem dost dobrá, abych dosáhla na stipendium, které by můj pobyt podpořilo. I když jsem pak musela sehnat extra peníze na pokrytí amerických požadavků, které Fulbright nehradil, nebylo už kam couvnout.

V čem tkví hlavní podstata Fulbrightova stipendia?
Fulbrightův stipendijní program, který je financován českou a americkou vládou, nabízí Čechům možnost studovat, provádět výzkum či vyučovat v USA, a naopak českým vzdělávacím a výzkumným institucím získat pedagoga nebo vědce z USA. Myšlenkou senátora Fulbrighta bylo přispívat k rozvoji zemí a k celkovému prohloubení vzájemného porozumění skrze vzdělávání. Příští rok bude Fulbrightova komise v Česku slavit třicáté výročí a sama z vlastní zkušenosti určitě všem doporučuji se podívat na jejich stránky a přemýšlet o podání žádosti, protože to za to stojí.


„V USA jsem součástí velmi malého týmu, v Česku jsem vždy pracovala v týmech větších.“


V čem je tedy výzkum v Americe jiný než v Česku?
Rozdíly jde hodnotit velmi těžko, jelikož i v Česku je každá instituce jiná, a tudíž i každý výzkum trochu jiný. V USA jsem součástí velmi malého týmu, v Česku jsem vždy pracovala v týmech větších. Od toho se odvíjí i složení laboratoře, počet studentů či spolupráce s dalšími pracovišti. V malých týmech je nutné spolupracovat hodně mimo laboratoř, ve větších týmech člověk více spolupracuje s kolegy, protože to „utáhnou“. Rozdílné je určitě financování a administrativa, tu hodnotím v USA jako mnohem horší a těžší než v Česku. Složení týmů v USA je pak vždy kulturně rozmanitější, což může představovat jisté jazykové bariéry. Ale i v Česku jsem měla zrovna štěstí na mezinárodní týmy. Jinak pracovní nasazení v USA může být trochu vyšší, jelikož lidé nemají tolik dovolené. Ale vždy záleží na daném týmu, vedoucím a osobním nasazení.


„Každý pobyt v Americe mi vzal hodně nocí či víkendů, čas s rodinou a přáteli, ale na druhou stranu mi do života přinesl úžasné zkušenosti, poznání vlastních limitů, spoustu nových přátel a úžasných spolupracovníků.“


Co vám pobyt v Americe dal? A co vám naopak vzal?
Fulbrightovo stipendium jsem získala za školní rok 2012/2013 pro studium v Kalifornii, a pak jsem se vrátila dokončit doktorát do Čech a pokračovala ve výzkumu tam. Letos jsem do USA opět vycestovala už jako postdoc. Takže oba tyto pobyty byly trochu jiné. Ten první byl náročný na přípravy před odjezdem a náročný byl i po příjezdu. Ale bylo to něco nového, stimulujícího, takže vše špatné bylo rychle zapomenuto. Jako doktorand jsem měla více volnosti, přestože jsme běžně chodili do laboratoře i o víkendu. Šokem byl spíše návrat do Čech. Můj momentální americký pobyt je ale náročnější, očekávají se ještě větší výkony a já už vlastně nemám, kde ukrajovat z toho mála volného času, co mi zbývá. Navíc koronavirová situace mi přinesla neuvěřitelné komplikace jak ve výzkumu, tak i v osobním životě. Mohla bych tedy říct, že mi každý pobyt v Americe vzal hodně nocí či víkendů, určité iluze o lidech, vzal mi čas s rodinou a přáteli, ale na druhou stranu mi do života přinesl úžasné zkušenosti, poznání vlastních limitů, spoustu nových přátel a úžasných spolupracovníků, poučení do života, vědecké zkušenosti i nové informace, porozumění vůči jiným národnostem či větší pocit národní příslušnosti. A také mi přinesl lásku k příchuti dýňového koláče ve všech podobách (kromě piva) a sušičkám na prádlo.

Chcete svůj výzkum nějak v budoucnosti rozvíjet?
Vědecká práce je prakticky nikdy nekončící rozvoj, víkendy ani noční hodiny pro nás nejsou signál k odložení práce. Pořád tak trochu proplouvám různými tématy a nestačím se divit, jak fascinující a rozmanitý je každý obor a kolik se toho stále musíme učit. Co přinese budoucnost je pro mě teď velká neznámá, ale těžko mi někdo uvěří, že by to mělo být mimo laboratoř.

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto archiv Kateřiny Váňové

Štítky rozhovor, Kateřina Váňová, histaminová intolerance, Amerika, biochemie, Fulbrightovo stipendium

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.